První společný týden. Jedna hledá hranice, druhá návod k použití. A já se smiřuji s myšlenkou, že nejde podat reklamace.
Bylo to teprve pár dní, co se mi v hlavě objevila nová obyvatelka.
A abych byla spravedlivá, neměla to se mnou úplně jednoduché. Jenže ani já s ní.
Ještě nedávno totiž v mé hlavě vládla výhradně „Ta Rozumná“. Měla na starosti všechno. Práci, povinnosti, rozhodování, problémy ostatních, moje vlastní problémy i ty, které se teprve chystaly vzniknout. Dokázala naplánovat den do poslední minuty, najít řešení téměř každé situace a zachovat klid i ve chvílích, kdy bych já osobně nejraději vyvěsila ceduli Z technických důvodů zavřeno.
A ono to dlouho fungovalo.
Tedy alespoň navenek.
Uvnitř už to bylo trochu horší. Povinností přibývalo, starostí také a já začínala mít pocit, že život je nekonečný seznam úkolů, ve kterém se odškrtávají pouze položky proto, aby se pod nimi mohly objevit další tři.
Právě tehdy přišla „Ta Magor“.
Bez pozvání, bez předchozího upozornění a s nápadem, že by se některé věci možná daly přežít i jinak než se zaťatými zuby.
Dodnes nevím, jestli ji moje hlava přivolala jako poslední záchranu, nebo jestli si vesmír řekl, že už mám problémů málo.
Každopádně zůstala.
A my tři jsme se ocitly v poněkud zvláštní situaci. Já jsem chtěla konečně trochu klidu, „Ta Rozumná“ chtěla obnovit pořádek a „Ta Magor“ chtěla zjistit, jestli by se na tom všem nedalo alespoň trochu pobavit.
Přesto jsme už stihly založit blog.
To považuji za poměrně odvážné rozhodnutí. Zvlášť když si uvědomím, že se ty dvě ještě pořádně neznají a jejich vzájemná tolerance je přibližně stejně stabilní jako židle se třemi nohami.
A právě v tomto citlivém období se na kuchyňském stole v mé hlavě objevil záhadný dokument.
Velkými písmeny na něm stálo:
SEZNAM POHŘEŠOVANÝCH
Pod nadpisem byly tři položky:
1. Hranice „Té Rozumné“.
2. Návod k použití nové spolubydlící ???
3. Důvod, proč jsme si myslely, že společný blog je dobrý nápad.
„Ta Rozumná“ si dokument prohlédla s výrazem člověka, který právě objevil chybu v účetnictví.
„Ta Rozumná“: „Co to má znamenat?“
„Ta Magor“: „Hledám.“
„Ta Rozumná“: „Co?“
„Ta Magor“: „Hranice.“
„Ta Rozumná“: „Jaké hranice?“
„Ta Magor“: „Tvoje. Včera jsi mi řekla, ať je nepřekračuju, ale zapomněla jsi mi ukázat, kde jsou.“
„Ta Rozumná“: „To snad nemyslíš vážně.“
„Ta Magor“: „Myslím. Dokonce jsem hledala mapu.“
„Ta Rozumná“: „Moje hranice nejsou na mapě!“
„Ta Magor“: „Tak to vysvětluje, proč jsem je nenašla.“
Osobně jsem měla za to, že je to poměrně rozumný dotaz. Pokud někdo vyžaduje dodržování hranic, mohl by alespoň přibližně naznačit jejich polohu. Jenže „Ta Rozumná“ nebyla zvyklá na to, že by někdo její pokyny rozebíral s takovou důkladností.
„Ta Rozumná“: „Mám jednoduchá pravidla. Nebudeš mi zasahovat do rozhodování, nebudeš dělat nic bez rozmyslu a nebudeš mě uvádět do trapných situací.“
„Ta Magor“: „A jak poznám trapnou situaci?“
„Ta Rozumná“: „Poznáš.“
„Ta Magor“: „Předem, nebo až potom?“
„Ta Rozumná“: „Ideálně předem!“
„Ta Magor“: „Tak to bude problém. Já mám nejlepší historky právě z těch, které jsem poznala až potom.“
A tak bylo zahájeno vyšetřování…
Případ první: Kdo je vlastně kdo?
„Ta Rozumná“ dospěla k závěru, že pokud mají společně fungovat, musí se nejprve důkladně poznat. Což v jejím podání znamenalo vytvořit dotazník.
Samozřejmě.
Kdyby někdy došlo ke konci světa, jsem přesvědčená, že „Ta Rozumná“ by ještě před dopadem meteoritu připravila tabulku s názvem Postup při mimořádné události a rozeslala ji všem zúčastněným s žádostí o potvrzení přečtení.
„Ta Rozumná“ otevřela notebook.
„Ta Magor“: „Co děláš?“
„Ta Rozumná“: „Připravuji několik otázek, abychom zjistily, jestli spolu dokážeme fungovat.“
„Ta Magor“: „To se dá zjistit i bez otázek.“
„Ta Rozumná“: „Jak?“
„Ta Magor“: „Zkusíme spolu fungovat.“
„Ta Rozumná“: „To je příliš riskantní.“
„Ta Magor“: „Takže nejdřív potřebujeme povolení k soužití?“
„Ta Rozumná“: „Potřebujeme pravidla.“
„Ta Magor“: „A kdo je schvaluje?“
„Ta Rozumná“: „Já.“
„Ta Magor“: „Demokracie tady zřejmě ještě nebyla zavedena.“
První otázka zněla: Co považujete za nepřijatelné chování?
„Ta Magor“: „Když někdo nechá v lednici prázdnou krabici od dortu.“
„Ta Rozumná“: „Myslela jsem něco vážnějšího.“
„Ta Magor“: „Prázdná krabice od dortu je velmi vážná věc. Člověk otevře lednici s nadějí a zavře ji s pocitem zrady.“
„Ta Rozumná“: „Dobře. Další otázka. Jak řešíš konflikty?“
„Ta Magor“: „Záleží, jestli mám hlad.“
„Ta Rozumná“: „To není odpověď.“
„Ta Magor“: „Tak si to ověř v praxi. Ale doporučuji mít po ruce sušenky.“
„Ta Rozumná“ si něco poznamenala.
„Ta Magor“: „Co píšeš?“
„Ta Rozumná“: „Zvýšené riziko konfliktu při nedostatku potravin.“
„Ta Magor“: „Připiš, že riziko výrazně klesá po čokoládě.“
Já bych v tu chvíli nejraději navrhla, abychom všechny dotazníky odložily a šly si dát něco dobrého. Jenže jsem tušila, že „Ta Rozumná“ by k tomu potřebovala minimálně schválit rozpočet.
„Ta Rozumná“: „Co ode mě vlastně očekáváš?“
„Ta Magor“ tentokrát na chvíli zvážněla.
„Ta Magor“: „Že mě nebudeš chtít hned opravit.“
„Ta Rozumná“: „Já tě nechci opravovat.“
„Ta Magor“: „Tak proč máš v dokumentu kolonku ‚Nápravná opatření‘?“
„Ta Rozumná“ rychle zavřela notebook.
„Ta Magor“: „To je dobrý. Já mám taky seznam.“
„Ta Rozumná“: „Jaký seznam?“
„Ta Magor“: „Co všechno bych chtěla změnit já.“
„Ta Rozumná“: „Například?“
„Ta Magor“: „Zatím mám jeden bod. Přestat vyplňovat dotazníky, když bychom si mohly povídat.“
Musím přiznat, že v tu chvíli jsem začala chápat, proč se „Ta Magor“ objevila právě tehdy, kdy se objevila.
Já už totiž opravdu nepotřebovala další plán. Potřebovala jsem občas zapomenout, že nějaký plán existuje. Ale to bych před „Tou Rozumnou“ nahlas nepřiznala. Ještě by mi naplánovala zapomínání.
Případ druhý: Tajné sledování
Po neúspěchu dotazníku „Ta Rozumná“ změnila taktiku.
Rozhodla se „Tu Magor“ pozorovat.
Nenápadně.
Což je poměrně obtížné, když pozorujete někoho, kdo bydlí ve stejné hlavě a vidí vám do všech poznámek.
Přesto vznikl První záznam:
9:14 – Subjekt přemístil židli bez předchozího upozornění.
9:17 – Subjekt tvrdí, že lepší výhled z okna podporuje kreativitu.
9:21 – Subjekt kreativitu zatím neprokázal.
9:26 – Subjekt objevil záznamy.
9:27 – Subjekt požaduje právního zástupce.
„Ta Magor“: „Já se proti tomu ohrazuji.“
„Ta Rozumná“: „Proti čemu?“
„Ta Magor“: „Proti označení subjekt. Jsem řádná obyvatelka této hlavy.“
„Ta Rozumná“: „Řádná obyvatelka dodržuje pravidla.“
„Ta Magor“: „A má právo na soukromí.“
„Ta Rozumná“: „Jaké soukromí? Vždyť jsme v jedné hlavě!“
„Ta Magor“: „Tak vidíš, jak těžké to mám. Nemám ani vlastní pokoj.“
„Ta Rozumná“: „Máš vlastní názor. A používáš ho nepřetržitě.“
„Ta Magor“: „To je pravda. A neplatím tady nájem.“
„Ta Rozumná“: „Zatím….“
To poslední slovo zaznělo tak výhružně, že „Ta Magor“ okamžitě otevřela vlastní vyšetřovací spis.
PŘÍPAD R: PODEZŘENÍ NA NADMĚRNOU KONTROLU
Vyšetřovaná osoba vykazuje mimořádnou schopnost organizovat cokoliv, včetně věcí, které se ještě nestaly. Existuje důvodné podezření, že by dokázala seřadit i vločky ve sněhové bouři podle velikosti.
„Ta Rozumná“: „To není objektivní hodnocení!“
„Ta Magor“: „Samozřejmě že není. Je moje.“
„Ta Rozumná“: „A co s tím chceš dělat?“
„Ta Magor“: „Zahájím experiment.“
„Ta Rozumná“: „Jaký experiment?“
„Ta Magor“: „To ti nemůžu říct. Ovlivnila bych výsledky.“
„Ta Rozumná“: „Já ti žádný experiment nepovolila!“
„Ta Magor“: „Poznamenávám: vyšetřovaná osoba se pokouší zasahovat do vědeckého výzkumu.“
„Ta Rozumná“: „Tohle není věda!“
„Ta Magor“: „Zatím ne. Ale když vydržíš, možná z toho bude diplomová práce.“
Tady bych ráda uvedla jednu důležitou skutečnost.
Nikdy jsem netoužila po tom, aby se v mé hlavě prováděly vědecké experimenty.
A už vůbec ne bez mého souhlasu.
Jenže když se nad tím zamyslím, „Ta Rozumná“ na mně experimentovala celé roky. Zkoušela, kolik povinností se dá zvládnout za jediný den, kolik starostí se vejde do jedné hlavy a jak dlouho může člověk fungovat, než mu dojde energie.
„Ta Magor“ se alespoň rozhodla zjistit, jestli se u toho dá smát. A já začínala mít podezření, že její výzkum nebude úplně zbytečný.
Případ třetí: Kdo bude řídit náš blog?
První skutečná zkouška spolupráce přišla odpoledne. Měly jsme připravit další článek na náš nový blog.
„Ta Rozumná“ otevřela dokument s osnovou.
„Ta Magor“ otevřela sušenky.
„Ta Rozumná“: „Potřebujeme poutavý úvod.“
„Ta Magor“: „Mám.“
„Ta Rozumná“: „Tak povídej.“
„Ta Magor“: „Vážení čtenáři, pokud jste se dostali až sem, pravděpodobně jste učinili jedno ze dvou rozhodnutí. Buď jste zvědaví, nebo jste klikli omylem. V obou případech doporučujeme zůstat. Venku je stejně zima.“
„Ta Rozumná“: „To nemůžeme použít.“
„Ta Magor“: „Proč?“
„Ta Rozumná“: „Nemůžeme čtenářům naznačovat, že se sem dostali omylem.“
„Ta Magor“: „Tak napíšeme, že je sem přivedl osud.“
„Ta Rozumná“: „To je přehnané.“
„Ta Magor“: „Tak ‚Vítejte na našem blogu. Nevíme, jak jste nás našli, ale jsme rády, že jste tady.‘“
„Ta Rozumná“ chvíli přemýšlela než odpověděla.
„Ta Rozumná“: „To už je lepší.“
„Ta Magor“: „Výborně. Takže experiment funguje.“
„Ta Rozumná“: „Jaký experiment?“
„Ta Magor“: „Nechala jsem tě vybrat z možností, které jsem ti sama nabídla.“
„Ta Rozumná“: „To je manipulace!“
„Ta Magor“: „Ne. To je spolupráce s kreativním vedením.“
„Ta Rozumná“ se dlouze nadechla.
„Ta Magor“: „Poznamenávám: subjekt reaguje na spontánní návrhy zvýšenou potřebou kyslíku.“
„Ta Rozumná“: „Jestli mě ještě jednou označíš za subjekt…“
„Ta Magor“: „Dobře. Přejdu na krycí jméno.“
„Ta Rozumná“: „Jaké?“
„Ta Magor“: „Generální ředitelka všeho.“
A já se rozesmála. Nahlas. Což mě samotnou překvapilo. V poslední době totiž nebylo mnoho věcí, které by mě dokázaly rozesmát tak, abych na chvíli zapomněla na všechno ostatní. A najednou jsem seděla u počítače, připravovala článek na blog a smála se představě, že v mé hlavě právě probíhá výběrové řízení na generální ředitelku.
„Ta Rozumná“: „To není vtipné.“
„Ta Magor“: „Tak proč se smějeme?“
„Ta Rozumná“: „To byla nervová reakce.“
„Ta Magor“: „Výborně. Takže humor funguje i jako krizové opatření.“
„Ta Rozumná“: „Nepřeháněj.“
„Ta Magor“: „Neboj. To teprve začnu.“
Případ čtvrtý: Zkouška důvěry
Odpoledne přišla řada na „Tu Rozumnou“. Rozhodla se zjistit, zda lze „Té Magor“ svěřit jednoduchý úkol.
„Ta Rozumná“: „Potřebuji, abys vybrala jednu fotografii k článku.“
„Ta Magor“: „Jen jednu?“
„Ta Rozumná“: „Ano.“
„Ta Magor“: „Bez dalších podmínek?“
„Ta Rozumná“: „Fotografie musí souviset s tématem, být kvalitní a vhodná pro web.“
„Ta Magor“: „Takže tři podmínky.“
„Ta Rozumná“: „To jsou základní požadavky.“
„Ta Magor“: „A rozměry?“
„Ta Rozumná“: „Poměr stran tři ku dvěma.“
„Ta Magor“: „Čtyři.“
„Ta Rozumná“: „Co čtyři?“
„Ta Magor“: „Čtyři podmínky.“
„Ta Rozumná“: „Prostě vyber fotografii!“
„Ta Magor“ odešla. Za patnáct minut se vrátila s osmi návrhy.
„Ta Rozumná“: „Řekla jsem jednu.“
„Ta Magor“: „Ano. A já jsem potřebovala vědět, kterou z těch osmi vybereš.“
„Ta Rozumná“: „To jsem měla vybrat já?“
„Ta Magor“: „Přece bys mi nenechala tak důležité rozhodnutí.“
„Ta Rozumná“: „Ale právě o to šlo!“
„Ta Magor“: „Výborně. Takže jsem měla pravdu. Nevěříš mi.“
„Ta Rozumná“ se zarazila.
„Ta Rozumná“: „To není pravda.“
„Ta Magor“: „Tak vyberu jednu a ty ji použiješ?“
Nastalo ticho.
„Ta Rozumná“: „Pokud bude vhodná.“
„Ta Magor“: „A jsme zase u podmínek.“
„Ta Rozumná“: „Já jen nechci, aby náš blog vypadal jako nástěnka po výbuchu tiskárny.“
„Ta Magor“: „A já nechci, aby vypadal jako výroční zpráva ministerstva.“
Obě se na sebe podívaly. Tentokrát se nesmála ani jedna. Byl to první okamžik, kdy jejich hra přestala být úplně nevinná.
„Ta Magor“ položila fotografie na stůl.
„Ta Magor“: „Víš, já se nesnažím všechno pokazit.“
„Ta Rozumná“: „Já vím.“
„Ta Magor“: „Tak mi občas dovol něco udělat po svém.“
„Ta Rozumná“ chvíli hleděla na fotografie. Pak jednu vzala.
„Ta Rozumná“: „Tahle je dobrá.“
„Ta Magor“: „Tu jsem vybrala jako první.“
„Ta Rozumná“: „Opravdu?“
„Ta Magor“: „Ano. Těch dalších sedm jsem přinesla, abys měla pocit, že rozhoduješ.“
„Ta Rozumná“ pomalu položila fotografii zpátky.
„Ta Rozumná“: „Ty jsi neuvěřitelná.“
„Ta Magor“: „Ale fotografii máme.“
A křehká tolerance, která se před chvílí nebezpečně nakláněla, se zase o kousek narovnala.
Musím přiznat, že v téhle chvíli jsem měla chuť obě pochválit. Ale neudělala jsem to. „Ta Rozumná“ by z toho pravděpodobně vytvořila hodnoticí formulář. A „Ta Magor“ by chtěla odměnu.
Závěrečné hodnocení
Večer obě dospěly k závěru, že vzájemné poznávání je vyčerpávající činnost.
„Ta Rozumná“ měla tři stránky poznámek. „Ta Magor“ měla půl stránky poznámek, jednu karikaturu a nedojedenou sušenku.
„Ta Rozumná“: „Myslím, že bychom měly naše poznatky nějak shrnout.“
„Ta Magor“: „Souhlasím.“
„Ta Rozumná“: „Každá napíšeme hodnocení té druhé.“
„Ta Magor“: „Anonymně?“
„Ta Rozumná“: „Nezačínej zase.“
„Ta Magor“: „Dobře. Ale navrhuji, aby hodnocení bylo objektivní.“
„Ta Rozumná“: „Samozřejmě.“
„Ta Magor“: „A laskavé.“
„Ta Rozumná“: „Pokusím se.“
„Ta Magor“: „A aby se nepočítaly události před dnešní devátou hodinou.“
„Ta Rozumná“: „Proč?“
„Ta Magor“: „Protože jsem ráno ještě nevěděla, že budu hodnocena.“
„Ta Rozumná“: „To je jedno.“
„Ta Magor“: „Pro tebe možná.“
Nakonec se dohodly. Každá napsala své hodnocení, papíry složily a položily na stůl.
„Ta Rozumná“ otevřela první.
HODNOCENÍ SPOLUBYDLÍCÍ
Spolupráce obtížná. Předvídatelnost nulová. Schopnost respektovat pokyny značně omezená. Doporučuji zvýšený dohled a pravidelnou kontrolu činnosti.
„Ta Magor“ se naklonila přes její rameno.
„Ta Magor“: „To je tvoje hodnocení mě?“
„Ta Rozumná“: „Ano.“
„Ta Magor“: „Myslela jsem, že máme být laskavé.“
„Ta Rozumná“: „Tohle je laskavá verze.“
„Ta Magor“: „Aha. Tak to nechci vidět pracovní návrh.“
Pak otevřela druhý papír.
HODNOCENÍ SPOLUBYDLÍCÍ
Potenciál výborný. Zatím se brání. Má tendenci všechno kontrolovat, včetně věcí, které se ještě nestaly. Občas se směje, ale okamžitě to popírá. Doporučuji postupovat opatrně, aby si nevšimla, že se baví.
„Ta Rozumná“: „To je o mně?!“
„Ta Magor“: „Ano.“
„Ta Rozumná“: „Já se nebráním!“
„Ta Magor“: „Právě se bráníš.“
„Ta Rozumná“: „A rozhodně se nebavím!“
„Ta Magor“: „Tak proč ses dneska třikrát smála?“
„Ta Rozumná“: „To byla nervová reakce.“
„Ta Magor“: „Poznamenávám: subjekt popírá vlastní radost.“
„Ta Rozumná“: „Já ti ten protokol jednou roztrhám!“
„Ta Magor“: „A já ti ho nechám zalaminovat.“
Chvíli se přely o přesnost formulací, objektivitu hodnocení a význam slova spolupráce. Pak „Ta Rozumná“ vzala oba papíry a položila je vedle sebe.
„Ta Rozumná“: „Víš, co je zvláštní?“
„Ta Magor“: „Že jsme se ještě nepohádaly kvůli interpunkci?“
„Ta Rozumná“: „Že jsme obě napsaly něco pravdivého.“
„Ta Magor“ se na chvíli odmlčela.
„Ta Magor“: „To je docela nepříjemné zjištění.“
„Ta Rozumná“: „Proč?“
„Ta Magor“: „Protože teď budeme muset uznat, že ta druhá není úplně nemožná.“
„Ta Rozumná“: „To jsem neřekla.“
„Ta Magor“: „Ale pomyslela sis to.“
„Ta Rozumná“: „Možná.“
„Ta Magor“: „Tak vidíš. Pokrok.“
A pak se obě rozesmály. Tentokrát bez poznámek, bez protokolů a bez snahy určit, která z nich má pravdu.
Pátrání pokračuje
Na konci prvního společného týdne bylo jasné, že žádný návod k použití neexistuje.
„Ta Rozumná“ stále netušila, co všechno „Ta Magor“ dokáže vymyslet. „Ta Magor“ zase začínala chápat, že některá pravidla nejsou vytvořená proto, aby kazila zábavu. A já jsem byla s nimi a sledovala, jak se z původně naprosto nemožného soužití pomalu stává něco, co by možná jednou mohlo fungovat.
Ne dokonale. Ale zajímavě.
Na stole zůstaly dva hodnoticí listy, rozpracovaný článek na blog a seznam pohřešovaných…
„Ta Rozumná“ vzala poslední papír.
„Ta Rozumná“: „Tak co? Našly jsme ty tvoje „moje hranice“?“
„Ta Magor“: „Některé.“
„Ta Rozumná“: „A návod k použití?“
„Ta Magor“: „Ten si asi budeme muset napsat samy.“
„Ta Rozumná“: „A původní majitelku zdravého úsudku?“
„Ta Magor“: „Tu bych zatím nehledala.“
„Ta Rozumná“: „Proč?“
„Ta Magor“: „Protože jestli se vrátí, možná nám zakáže ten blog.“
„Ta Rozumná“ chvíli přemýšlela.
„Ta Rozumná“: „To by byla škoda.“
„Ta Magor“ na ni překvapeně pohlédla.
„Ta Magor“: „Počkej. Ty jsi právě řekla, že by byla škoda přijít o náš blog?“
„Ta Rozumná“: „Ano.“
„Ta Magor“: „Takže se ti to líbí?“
„Ta Rozumná“: „Neřekla jsem, že se mi to líbí.“
„Ta Magor“: „Ale že by byla škoda o něj přijít.“
„Ta Rozumná“: „To je rozdíl.“
„Ta Magor“: „Samozřejmě. Obrovský.“
A protože „Ta Magor“ nikdy nepromarní příležitost, okamžitě otevřela notebook.
„Ta Rozumná“: „Co zase děláš?“
„Ta Magor“: „Píšu další článek.“
„Ta Rozumná“: „O čem?“
„Ta Magor“: „O tom, jak jsme se snažily poznat.“
„Ta Rozumná“: „Tak hlavně nic nepřeháněj.“
„Ta Magor“: „Neboj. Napíšu jen pravdu.“
„Ta Rozumná“: „Toho se právě bojím.“
A tak vznikl tento příběh.
Příběh o dvou ženách, které se teprve učí sdílet jednu hlavu, jeden život a jeden blog. Zatím se neznají dost dobře na to, aby si bezvýhradně důvěřovaly. Ale už se znají dost na to, aby věděly, že se spolu rozhodně nebudou nudit.
A pokud vás zajímá, jak jejich soužití pokračuje, mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu.
Ta dobrá je, že zatím nikdo nepodal žádost o vystěhování. Ta špatná je, že „Ta Magor“ právě založila další složku.
Jmenuje se:
TAJNÉ EXPERIMENTY – NEOTVÍRAT PŘED „TOU ROZUMNOU“
„Ta Rozumná“: „Já to vidím!“
„Ta Magor“: „Výborně. Takže test pozornosti splněn.“
A já začínám mít podezření, že tenhle první týden byl ještě docela klidný.