4. Dvě tváře jedné ženy

Jedna má ráda pořádek. Druhá má ráda život. A protože život má s pořádkem dlouhodobě poněkud komplikovaný vztah, mají ty dvě neustále o čem diskutovat.

„Ta Rozumná“ a „Ta Magor“.

Dvě naprosto odlišné ženy. A přitom jedna jediná. Moje. Vlastně já.

„Ta Rozumná“ je tou částí mé osobnosti, která dokáže přemýšlet, plánovat, chránit a nést odpovědnost.

„Ta Magor“ je tou, která se nebojí zpochybňovat, provokovat, smát se a připomínat, že život není generální zkouška.

Jedna by nejraději měla všechno pod kontrolou. Druhá by občas nejraději vyhodila kontrolní seznam z okna. Jenže obě milují stejné lidi, stejná místa, stejná zvířata a stejné vzpomínky.

Obě mají slabost pro Egypt, hudbu, noční oblohu a okamžiky, kdy člověk cítí, že je přesně tam, kde má být. Obě dokážou hluboce milovat. Obě se bojí zklamání. Obě se umějí rozčílit. A obě mají zvláštní talent přitahovat situace, které by se daly vyřešit mnohem snadněji, kdyby se život občas obtěžoval spolupracovat.

"Ta Magor": "Já tvrdím, že život je krásný."

"Ta Rozumná": "To nepopírám."

"Ta Magor": "Jen by občas mohl přestat improvizovat."

"Ta Rozumná": "A začít dodržovat alespoň základní harmonogram."

"Ta Magor": "Vidíš? Konečně se shodneme."

Protože jedna ví, kdy mlčet. A druhá, kdy už toho bylo dost.

„Ta Rozumná“ je diplomatka. Dokáže zachovat klid i ve chvíli, kdy by si ostatní už dávno balili osobní věci a odcházeli začít nový život pod falešným jménem. Věří, že každý problém má řešení, každé nedorozumění lze vysvětlit a že slušnost je základ mezilidských vztahů.

„Ta Magor“ s tím v zásadě souhlasí. Jen má poněkud odlišnou představu o tom, jak dlouho má člověk zůstat slušný k někomu, kdo si jeho slušnost plete s bezplatnou službou.

"Ta Rozumná": "Musíme být trpělivé. Třeba má jen špatný den."

"Ta Magor": "Drahá, ten člověk má špatný den už třetím rokem."

"Ta Rozumná": "Nemůžeme přece každému říkat, co si myslíme."

"Ta Magor": "Samozřejmě že ne. To bychom potřebovaly delší pracovní dobu."

"Ta Rozumná": "Mohly bychom to vyřešit diplomaticky."

"Ta Magor": "Výborně. Tak mu diplomaticky vysvětlíme, že nejsme pobočka jeho osobního servisu."

"Ta Rozumná": "Ty jsi opravdu nemožná."

"Ta Magor": "Ale všimni si, že jsem ještě nikoho neurazila. Dělám pokroky."

A právě proto se potřebují.

Protože „Ta Rozumná“ ví, že ne každá pravda musí být vyslovena okamžitě. Že slova mají váhu a že někdy je lepší chvíli počkat, než člověk řekne něco, čeho by později litoval.
Jenže občas čeká příliš dlouho.

A tehdy přichází „Ta Magor“.
Ne proto, aby někomu ublížila. Ale aby připomněla, že i trpělivost má své hranice. Že laskavost neznamená povinnost nechat si všechno líbit. A že říct ne není zločin proti lidskosti.

„Ta Rozumná“ mě učí, jak pravdu vyslovit.

„Ta Magor“ mi připomíná, že ji vůbec smím vyslovit.

A přestože by to ani jedna nahlas nepřiznala, obě vědí, že bez té druhé by to někdy dopadlo podstatně hůř.
Jedna by totiž možná mlčela tak dlouho, až by zapomněla na vlastní potřeby.
A druhá by sice řekla všechno, ale pak by potřebovala někoho, kdo jí pomůže vysvětlit, proč to vlastně myslela dobře.

Protože jedna drží svět pohromadě. A druhá hlídá, aby se v něm neztratila radost.

„Ta Rozumná“ je přesvědčená, že když se něco pokazí, je potřeba najít řešení.
A tak hledá. Plánuje, organizuje, přemýšlí, zapisuje, vyhodnocuje a sestavuje seznam úkolů, který se během dne záhadným způsobem prodlužuje rychleji, než z něj stačí jednotlivé položky odškrtávat.

„Ta Magor“ má na podobné situace vlastní metodu.
Nejdřív si uvaří čaj...zelený. Půl litru. Dva sáčky. Protože některé životní krize si žádají odpovídající objem tekutin.
A potom se pokusí připomenout, že svět se nezboří, když dneska všechno nestihneme.

"Ta Rozumná": "Máme problém."

"Ta Magor": "Jen jeden? To je nějaký podezřele klidný den."

"Ta Rozumná": "Nestíháme."

"Ta Magor": "Tak zpomalíme."

"Ta Rozumná": "To přece nedává smysl!"

"Ta Magor": "Dává. Když nestíháš vlak, taky za ním nepoběžíš až do dalšího města."

"Ta Rozumná": "Musíme si určit priority."

"Ta Magor": "Souhlasím. Priorita číslo jedna: nezbláznit se."

"Ta Rozumná": "A číslo dvě?"

"Ta Magor": "Káva."

"Ta Rozumná": "To není pracovní priorita."

"Ta Magor": "Tak ji přejmenuj na krizové opatření."

Jenže jejich vzájemná pomoc není jen o tom, že jedna plánuje a druhá vtipkuje. Jsou totiž chvíle, kdy žádný plán nepomůže.
Kdy člověk přijde domů, zavře dveře a najednou na něj dolehne všechno, co celý den statečně držel někde hluboko v sobě. Únava. Zklamání. Smutek. Strach. Vzpomínky.

A tehdy se stane něco zvláštního.

„Ta Rozumná“ přestane hledat řešení.
„Ta Magor“ odloží všechny své připravené poznámky.

A obě ztichnou.

Protože dobře vědí, že ne každá bolest potřebuje radu. Ne každá slza potřebuje vysvětlení. A ne každé ticho je nutné zaplnit slovy. Někdy stačí jen vydržet.

Společně.

Až potom, když se svět zase začne pomalu vracet do svých obvyklých kolejí, se ozve známý hlas.

"Ta Magor": "Tak co, už můžeme zase zachraňovat svět?"

"Ta Rozumná": "Myslím, že bychom dnes mohly zachránit jen samy sebe."

"Ta Magor": "Výborně. Konečně rozumný návrh."

"Ta Rozumná": "To byl kompliment?"

"Ta Magor": "Nezvykej si."

A já se usměju.

Protože právě v těchto chvílích nejlépe chápu, proč potřebuji obě. Jedna mi pomáhá zvládnout život. Druhá mi připomíná, proč stojí za to ho žít. A když už nemám sílu ani na jedno, obě prostě zůstanou.

Protože jedna druhou nikdy nenechá samotnou

Jsou chvíle, kdy jedna potřebuje druhou zastavit. Jsou chvíle, kdy ji potřebuje popostrčit. A jsou chvíle, kdy nepotřebují vůbec nic říkat.

Jen být.

Protože jejich skutečná síla nespočívá v tom, že by jedna měla vždycky pravdu. Spočívá v tom, že se nikdy úplně neopustí.

A já?
Já jsem jejich společný domov.

Žena, která umí být rozumná i bláznivá, něžná i tvrdohlavá, statečná i vystrašená. Žena, která občas potřebuje plán. A občas někoho, kdo jí ten plán vezme z ruky a řekne, že teď už se prostě jde žít.

"Ta Rozumná": "Ale nejdřív si vezmeme doklady."

"Ta Magor": "Samozřejmě."

"Ta Rozumná": "A telefon."

"Ta Magor": "Jistě."

"Ta Rozumná": "A klíče."

"Ta Magor": "Ty máme?"

Chvíli je ticho. Potom se obě podívají na mou ruku.

Klíče. Samozřejmě…….

"Ta Rozumná": "To snad není možné."

"Ta Magor": "Drahá, s námi je možné úplně všechno."

A já se směju.
Protože jsem obě.
Ta, která se snaží udržet život pohromadě, i ta, která do něj občas potřebuje udělat pořádný průvan. Ta, která přemýšlí nad následky, i ta, která mi připomíná, že některé příležitosti se už nemusí opakovat. Ta, která se bojí, i ta, která mě přesvědčuje, že odvaha neznamená nemít strach.

A ani jednu bych za nic na světě nevyměnila.

Protože bez „Té Rozumné“ bych možná nevěděla, kudy jít. Bez „Té Magor“ bych možná zapomněla, proč jsem se vůbec vydala na cestu.

A bez obou?

To už bych nebyla já...