O mně

Jsem žena, která se někdy ztratí v myšlenkách, jindy v Egyptě, občas v povinnostech, ale vždycky se znovu najde… v příbězích, v psaní, v humoru a v maličkostech, které dělají život opravdovější.

Miluji slova. Ta vyslovená i ta, která zůstávají někde mezi řádky. Věřím, že každý člověk má svůj příběh. Některé jsou krásné, jiné bolí, některé bychom nejraději vymazali a nad jinými se po letech smějeme, přestože nám tehdy do smíchu rozhodně nebylo.

Jsem snílek s poměrně slušnou dávkou realismu. Dokážu se nadchnout pro velké věci, dojmout nad maličkostmi a občas udělat rozhodnutí, nad kterým by i můj zdravý rozum třikrát zakroutil hlavou a pak se raději uložil k dlouhému spánku. Mám ráda lidi, kteří si na nic nehrají, rozhovory, které mají hloubku, a humor, který dokáže zachránit i den, ve kterém se pokazí úplně všechno... ideálně ještě před první kávou.

Miluji Egypt, jeho vůni, barvy, lidi i příběhy, které mi přinesl do života. Ráda cestuji, poznávám, přemýšlím a občas se vydám cestou, o které předem tuším, že nebude úplně jednoduchá. Ale co už. Některé životní lekce zřejmě potřebuji absolvovat osobně (klidně třikrát), protože teoretická výuka mi nestačí.

V mém životě mají své pevné místo také dvě poněkud svérázné společnice „Ta Rozumná“ a „Ta Magor“. Jedna plánuje, přemýšlí a snaží se udržet všechno pod kontrolou. Druhá má nápady. Spoustu nápadů. Většinou ve chvílích, kdy by bylo nejlepší žádné nemít. A já? Já se mezi nimi snažím žít, pracovat, neztratit tok myšlenek, zachovat si zdravý rozum a občas si alespoň narovnat korunku.

Na Nevysloveno píšu o lidech, vztazích, přátelství, lásce, ztrátách, naději a o všem, co často cítíme, ale ne vždy dokážeme říct nahlas. Někdy vážně, někdy s pořádnou dávkou sarkasmu, jindy s „Tou Rozumnou“ a „Tou Magor“ v zádech. A občas prostě jen jako člověk, který sice nemá království, zato má seznam povinností dlouhý jako státní rozpočet a korunku věčně nakřivo.

Nepíšu proto, že bych měla odpovědi na všechny otázky. Právě naopak. Píšu, protože se pořád ptám. Protože věřím, že i obyčejné okamžiky mohou mít neobyčejný význam. A protože některé příběhy si zaslouží být vyprávěny, i když nemají pohádkový konec.

A jestli se při čtení někdy usmějete, zamyslíte, poznáte sami sebe nebo si řeknete „Přesně takhle to mám taky!“, pak má moje psaní smysl.

Vítejte v mém světě. Není vždycky rozumný, občas je trochu bláznivý, někdy melancholický, ale je opravdový.