Když vám do života vstoupí někdo, koho jste nepozvali, nemůžete ho vystěhovat a navíc zjistíte, že má přístup k vašemu bankovnímu účtu…
Bylo pondělí.
A to samo o sobě nevěstilo nic dobrého.
„Ta Rozumná“ seděla u stolu, před sebou třetí kávu, notebook, seznam povinností a výraz ženy, která právě zjistila, že život nemá reklamační oddělení.
Poslední dobou se jí totiž dařilo...
Tedy pokud za úspěch považujeme skutečnost, že ještě nikoho neudeřila šanonem, nepodala výpověď prostřednictvím poštovního holuba a neodletěla za teplem s jednosměrnou letenkou.
Práce přibývala. Účty také. Lidé měli požadavky, které by nevymyslel ani autor absurdního divadla, a telefon zvonil s takovou vytrvalostí, že začínala uvažovat, zda by se nedal úředně prohlásit za obtěžujícího člena domácnosti.
Právě se pokoušela sestavit nový krizový plán.
Na papír napsala:
1. Zachovat klid.
Chvíli na větu hleděla. Pak ji podtrhla. Dvakrát...
A vtom se za jejími zády ozvalo:
„Myslím, že máš špatný den. Komu za to sebereme lízátko?“
„Ta Rozumná“ ztuhla.
Pomalu se otočila.
Ve dveřích stála neznámá žena. Džíny, mikina, vlasy stažené do drdolu, který zjevně vznikl během souboje s hřebenem, a v ruce dvě lízátka.
„Ta Rozumná“: „Kdo jste?“
„Ta Magor“: „To záleží. Máš radši překvapení, nebo špatné zprávy?“
„Ta Rozumná“: „Nemám ráda ani jedno.“
„Ta Magor“: „Výborně. Takže začneme špatnou zprávou. Stěhuju se k tobě.“
„Ta Rozumná“: „Prosím?!“
„Ta Magor“: „A překvapení je, že už jsem tady.“
„Ta Rozumná“: „To nepřipadá v úvahu!“
„Ta Magor“: „Já vím. Taky jsem si myslela, že budeš mít větší radost.“
Neznámá se rozhlédla po místnosti, odsunula hromadu papírů a posadila se na stůl.
„Ta Rozumná“: „Slezte z toho stolu!“
„Ta Magor“: „Proč?“
„Ta Rozumná“: „Protože na stole se nesedí!“
„Ta Magor“: „Aha. Takže ty jsi ta, co má na všechno pravidla.“
„Ta Rozumná“: „A vy jste kdo?“
„Ta Magor“: „‚Ta Magor‘. Těší mě.“
„Ta Rozumná“: „Mě tedy vůbec.“
„Ta Magor“: „To nevadí. Já mám radost za obě.“
Nechtěná návštěva
„Ta Rozumná“ se rozhodla zachovat klid.
Koneckonců to měla napsané na papíře.
„Ta Rozumná“: „Dobře. Vysvětlete mi, jak jste se sem dostala.“
„Ta Magor“: „Normálně. Už dlouho jsem čekala, až mi otevřeš.“
„Ta Rozumná“: „Já vám neotevřela.“
„Ta Magor“: „Právě. Tak jsem si pomohla sama.“
„Ta Rozumná“: „A odkud jste přišla?“
„Ta Magor“: „Z tebe.“
„Ta Rozumná“: „To je nesmysl.“
„Ta Magor“: „Já vím. To o mně budeš říkat často.“
„Ta Rozumná“: „Já žádnou takovou část nemám.“
„Ta Magor“: „Ale máš. Jen jsi mě posledních pár let zavírala do sklepa. Mimochodem, máš tam hrozný nepořádek. Našla jsem nějaké sny, odvahu, chuť cestovat a krabici s nápisem ‚Jednou, až bude čas‘. Ta už byla úplně zaprášená.“
„Ta Rozumná“: „To jsou moje soukromé věci!“
„Ta Magor“: „Naše. Musíme si ujasnit majetkové poměry.“
„Ta Rozumná“: „Žádné naše neexistuje!“
„Ta Magor“: „Tak proč máme společnou hlavu?“
„Ta Rozumná“ otevřela ústa.
Zavřela je.
Pak znovu otevřela.
„Ta Magor“: „Hele, jestli chceš něco říct, klidně mluv. Já mám čas.“
„Ta Rozumná“: „Já tě nechci!“
„Ta Magor“: „To říkala i moje poslední spolubydlící.“
„Ta Rozumná“: „Jaká spolubydlící?!“
„Ta Magor“: „To byl vtip. Ty budeš náročné publikum.“
První velká hádka
„Ta Rozumná“ vstala, vzala čistý papír a začala psát.
„Ta Magor“: „Co děláš?“
„Ta Rozumná“: „Sepisuji důvody, proč tady nemůžeš zůstat.“
„Ta Magor“: „To bude dlouhé?“
„Ta Rozumná“: „Velmi.“
„Ta Magor“: „Tak já zatím uvařím kávu.“
„Ta Rozumná“: „Na nic nesahej!“
„Ta Magor“: „Dobře. Tak ty mi ji uvaříš.“
„Ta Rozumná“: „NE!“
„Ta Magor“: „Čaj?“
„Ta Rozumná“: „NE!“
„Ta Magor“: „Tak vodu. Ale jestli mi ji taky zakážeš, začnu mít obavy o dodržování lidských práv.“
„Ta Rozumná“ si promnula spánky.
„Ta Rozumná“: „Poslouchej. Já mám svůj život pod kontrolou.“
„Ta Magor“: „Vážně?“
„Ta Rozumná“: „Ano!“
„Ta Magor“: „Tak proč máš na lednici seznam ‚Co všechno musím zvládnout‘ a pod ním druhý seznam ‚Co jsem nestihla zvládnout‘?“
„Ta Rozumná“: „Protože jsem organizovaná!“
„Ta Magor“: „A proč máš v telefonu poznámku ‚Nezapomenout odpočívat‘?“
„Ta Rozumná“: „Protože je odpočinek důležitý!“
„Ta Magor“: „A kdy jsi naposledy odpočívala?“
„Ta Rozumná“: „V neděli.“
„Ta Magor“: „Co jsi dělala?“
„Ta Rozumná“: „Prala, uklízela, vařila, vyřizovala e-maily a připravovala věci na pondělí.“
„Ta Magor“: „Aha. Takže jsi odpočívala od práce v práci.“
„Ta Rozumná“: „Ty mi nebudeš organizovat život!“
„Ta Magor“: „Neboj. To už děláš sama. Já jsem přišla zachránit alespoň jeho zbytky.“
„Ta Rozumná“: „Já žádnou záchranu nepotřebuji!“
„Ta Magor“: „Jasně. A Titanic taky jenom potřeboval trochu vyvětrat.“
„Ta Rozumná“ se nadechla.
„Ta Magor“: „Zase počítáš do deseti?“
„Ta Rozumná“: „Ano.“
„Ta Magor“: „Tak přidej nulu. Dneska to bude dlouhý.“
Diagnóza: příliš mnoho rozumu
Po dalších dvaceti minutách bylo jasné, že se nikam neposunuly.
„Ta Rozumná“ měla hotový seznam sedmnácti důvodů, proč je společné soužití nemožné.
„Ta Magor“ mezitím snědla tři sušenky, přemístila květináč a našla v notebooku složku s fotografiemi Egypta.
„Ta Magor“: „Jé! Moře! Kdy tam pojedeme?“
„Ta Rozumná“: „Nikdy, jestli nepřestaneš sahat na moje věci!“
„Ta Magor“: „Takže někdy pojedeme.“
„Ta Rozumná“: „To jsem neřekla.“
„Ta Magor“: „Řekla jsi ‚nikdy, jestli‘. Takže když přestanu, můžeme.“
„Ta Rozumná“: „Ty jsi neuvěřitelná.“
„Ta Magor“: „Děkuju.“
„Ta Rozumná“: „To nebyla pochvala.“
„Ta Magor“: „To už jsem si zvykla.“
„Ta Rozumná“ jí zavřela notebook před nosem.
„Ta Rozumná“: „A vůbec. Proč jsi přišla zrovna teď?“
„Ta Magor“ se poprvé trochu zarazila.
„Ta Magor“: „Protože už se na tebe nedalo dívat.“
„Ta Rozumná“: „Prosím?“
„Ta Magor“: „Pořád něco řešíš. Pořád někoho zachraňuješ. Pořád se snažíš všechno zvládnout. A když už náhodou nemáš co dělat, najdeš si něco, nad čím můžeš přemýšlet.“
„Ta Rozumná“: „To se jmenuje zodpovědnost.“
„Ta Magor“: „Ne. Zodpovědnost je zaplatit účet. Ty ještě tři dny přemýšlíš, jestli jsi ho zaplatila dostatečně zodpovědně.“
„Ta Rozumná“: „To přeháníš.“
„Ta Magor“: „Trochu. Ale jenom proto, že ty už to neumíš.“
„Ta Rozumná“ se zamračila.
„Ta Magor“: „Hele, já ti nechci vzít rozum. Já chci, abys ho občas vypnula.“
„Ta Rozumná“: „To nejde.“
„Ta Magor“: „Ale jde. Podívej.“
„Ta Magor“ se zvedla, pustila hudbu a začala tančit uprostřed kuchyně.
„Ta Rozumná“: „Co to děláš?!“
„Ta Magor“: „Vypínám.“
„Ta Rozumná“: „Okamžitě toho nech!“
„Ta Magor“: „Tak pojď taky!“
„Ta Rozumná“: „Já netančím v kuchyni!“
„Ta Magor“: „A kde? V zasedací místnosti?“
„Ta Rozumná“: „To není vtipné!“
„Ta Magor“: „Tak proč se směješ?“
„Ta Rozumná“ si okamžitě zakryla ústa.
Pozdě.
Usmála se.
A „Ta Magor“ měla první vítězství.
Návrh na kompromis
Když hudba dohrála, sedly si obě ke stolu.
„Ta Rozumná“ vypadala unaveně.
„Ta Magor“ spokojeně.
„Ta Rozumná“: „Dobře. Dejme tomu, že tě nechám zůstat.“
„Ta Magor“: „Výborně!“
„Ta Rozumná“: „Na zkušební dobu!“
„Ta Magor“: „Jasně. Kolik let?“
„Ta Rozumná“: „TŘICET DNÍ!“
„Ta Magor“: „Tak to budeme muset stihnout hodně věcí.“
„Ta Rozumná“: „Nebudeme nic stíhat! Stanovíme si pravidla.“
„Ta Magor“: „To jsem čekala.“
„Ta Rozumná“: „Za prvé. Žádná impulzivní rozhodnutí.“
„Ta Magor“: „Dobře. Ale žádné nekonečné přemýšlení.“
„Ta Rozumná“: „Za druhé. Žádné utrácení za nesmysly.“
„Ta Magor“: „Souhlas. Jen si musíme vyjasnit definici nesmyslu.“
„Ta Rozumná“: „Za třetí. Žádné bezhlavé důvěřování lidem.“
„Ta Magor“: „Dobře. Ale taky nebudeme každého podezírat, že nám chce ublížit.“
„Ta Rozumná“: „Za čtvrté. Nebudeš mě nutit dělat věci, které nechci.“
„Ta Magor“: „Souhlas. A ty mě nebudeš nutit vzdávat se věcí, které chci.“
„Ta Rozumná“ chvíli přemýšlela.
„Ta Rozumná“: „To zní skoro rozumně.“
„Ta Magor“: „Neboj. To mě přejde.“
„Ta Rozumná“: „A poslední podmínka. Všechna důležitá rozhodnutí budu schvalovat já.“
„Ta Magor“: „Dobře.“
„Ta Rozumná“: „Opravdu?“
„Ta Magor“: „Samozřejmě.“
„Ta Rozumná“: „Tak proč se usmíváš?“
„Ta Magor“: „Protože nápady budu mít já.“
Obě se na sebe podívaly.
A obě věděly, že právě vznikl systém, který bude fungovat přibližně stejně spolehlivě jako předpověď počasí na příští rok.
Ale byl jejich.
První společné ráno
Druhý den se „Ta Rozumná“ probudila v šest třicet.
Na nočním stolku leželo lízátko a vzkaz:
Dobré ráno! Dneska začínáme žít. Kávu máš v kuchyni. A neboj, zatím jsem nic neprovedla.
„Ta Rozumná“ si vzkaz přečetla.
Zarazila se u slova zatím.
A okamžitě vstala.
V kuchyni seděla „Ta Magor“ s notebookem.
„Ta Rozumná“: „Co děláš?“
„Ta Magor“: „Plánuju.“
„Ta Rozumná“: „Ty?!“
„Ta Magor“: „No jasně. Učím se od tebe.“
„Ta Rozumná“: „A co plánuješ?“
„Ta Magor“: „Naši budoucnost.“
„Ta Rozumná“: „Ukaž.“
Na obrazovce svítil seznam:
NAŠE SPOLEČNÉ CÍLE
Naučit se smát i v pondělí.
Přestat zachraňovat lidi, kteří o to nestojí.
Občas odjet někam, kde nás nikdo nezná.
Napsat knihu.
Pořídit si větší kufr.
Naučit „Tu Rozumnou“ odpočívat.
Naučit „Tu Magor“ alespoň občas přemýšlet.
Nezabít se navzájem.
„Ta Rozumná“: „Ten poslední bod bych dala na první místo.“
„Ta Magor“: „Vidíš! Už máme první společné rozhodnutí.“
„Ta Rozumná“: „A proč potřebujeme větší kufr?“
„Ta Magor“: „To je překvapení.“
„Ta Rozumná“: „Jaké překvapení?“
„Ta Magor“: „Našla jsem levné letenky.“
„Ta Rozumná“: „KAM?!“
„Ta Magor“: „Do Egypta.“
„Ta Rozumná“: „MY NIKAM NELETÍME!“
„Ta Magor“: „Já vím. Zatím jenom koukám.“
„Ta Rozumná“: „A proč je na obrazovce napsáno ‚Pokračovat k platbě‘?!“
„Ta Magor“: „Protože jsem důkladná.“
„Ta Rozumná“: „ZAVŘI TO!“
„Ta Magor“: „Tak dobře. Ale přiznej, že ses na chvíli těšila.“
„Ta Rozumná“ se na okamžik zarazila.
Protože měla pravdu.
Těšila.
Jen maličko.
Ale těšila…
A tak jsme se poznaly
A právě tak začalo soužití, které se nedá popsat jedním slovem.
„Ta Rozumná“ se dál snaží udržovat pořádek, plánovat, předvídat a chránit nás před následky rozhodnutí, která ještě ani nepadla.
„Ta Magor“ dál přichází s nápady, které by žádný rozumný člověk dobrovolně nepřiznal ani při výslechu.
Jedna říká: „Počkej.“
Druhá říká: „Na co?“
Jedna říká: „To nejde.“
Druhá říká: „A zkoušela jsi to?“
Jedna říká: „Co když se něco pokazí?“
Druhá odpovídá: „Tak o tom alespoň budeme mít co vyprávět.“
A já?
Já jsem ta, která mezi nimi sedí, poslouchá jejich nekonečné debaty a občas má chuť obě poslat na dovolenou.
Každou jinam.
Jenže vím, že by se stejně vrátily.
„Ta Rozumná“ by přivezla podrobný itinerář, přehled výdajů a seznam doporučení pro příště.
„Ta Magor“ by přivezla pět nových přátel, tři neuvěřitelné historky, podezřelý suvenýr a kufr, který by rozhodně nebyl její.
A přesto bych neměnila.
Protože „Ta Rozumná“ mě učí, jak se v životě neztratit. „Ta Magor“ mě učí, že někdy stojí za to zabloudit.
A když se ty dvě náhodou shodnou?
To bývá teprve nebezpečné.
Včera například:
„Ta Magor“: „Hele, co kdybychom o nás začaly psát blog?“
„Ta Rozumná“: „To není špatný nápad.“
„Ta Magor“: „Vážně?“
„Ta Rozumná“: „Ano. Mohly bychom tam psát naše příběhy.“
„Ta Magor“: „A lidi by se smáli!“
„Ta Rozumná“: „A možná by se v nich i poznali.“
„Ta Magor“: „Tak jdeme na to!“
„Ta Rozumná“: „Nejdřív musíme vymyslet název, strukturu, rubriky, grafiku, doménu, publikační plán…“
„Ta Magor“: „Víš co? Já zatím napíšu první článek.“
„Ta Rozumná“: „O čem?“
„Ta Magor“: „O tom, jak jsme se poznaly.“
„Ta Rozumná“: „Tak hlavně nic nepřeháněj.“
„Ta Magor“: „Neboj. Napíšu čistou pravdu.“
„Ta Rozumná“: „Toho se právě bojím.“
A tak vznikl tenhle příběh...
A jestli se vám zdá, že je to celé trochu přitažené za vlasy, věřte mi, že skutečnost bývá mnohem zajímavější.
Ostatně, právě teď se ty dvě hádají, jestli si zasloužíme odměnu za první společný článek.
„Ta Rozumná“ navrhuje dobrý pocit z dokončené práce.
„Ta Magor“ navrhuje letenku.
A já začínám mít podezření, že to lízátko na začátku bylo přece jen levnější :)