Jsme tři. A přesto jen jedna.
Říká se, že každý člověk má v sobě dvě stránky. Tu rozumnou a tu druhou. Tu, která přemýšlí, a tu, která jedná. Tu, která počítá následky, a tu, která si řekne, že následky se budou řešit, až nějaké nastanou.
Já mám ty stránky pojmenované.
A aby toho nebylo málo, obě mají vlastní názory, vlastní představy o životě a naprosto neochvějné přesvědčení, že právě ony vědí nejlépe, co bych měla dělat.
Dovolte mi tedy, abych vám nás představila.
Jsme tři.
Já, „Ta Rozumná“ a „Ta Magor“.
Ne, netrpím představou, že v mém bytě žijí další dvě ženy. A ne, nemusíte se bát, že při návštěvě budete potřebovat tři hrnky na kávu. I když vzhledem k tomu, kolik toho občas zvládnu vypít, byste je možná využili.
Jsme jedna žena. Jeden život. Jedno srdce. Jedna hlava.
Jen s poněkud komplikovanějším vnitřním vedením.
Nejdřív přišla „Ta Rozumná“
Ona tu byla první. A dlouho si myslela, že jí to dává výhradní právo rozhodovat.
„Ta Rozumná“ je dáma. Inteligentní, zodpovědná, diplomatická a neuvěřitelně trpělivá. Miluje pořádek, plánování, seznamy, zápisníky a propisky. Spoustu propisek. Kdyby bylo možné vyřešit všechny životní problémy barevným zvýrazňovačem, pravděpodobně bych už dávno dosáhla osvícení.
Je to ta část mě, která si před cestou připraví itinerář, zjistí otevírací dobu památek, zkontroluje doklady a pro jistotu vymyslí náhradní plán pro případ, že by první plán selhal.
A potom ještě jeden.
Protože co kdyby selhal i ten náhradní?
Dokáže vyřešit pracovní katastrofu, uklidnit rozčileného člověka, najít ztracený dokument a diplomaticky vysvětlit něco, co už vysvětlovala tolikrát, že by si za to zasloužila čestný doktorát.
Má ráda spravedlnost, pravdu a lidi, na jejichž slovo se dá spolehnout. Věří, že slušnost není slabost a že laskavost má v životě své místo.
Jenže má také jednu poněkud nepříjemnou vlastnost.
Myslí si, že všechno musí zvládnout. Sama. Správně. Včas. Bez zbytečných komplikací. A pokud možno tak, aby nikdo nebyl zklamaný.
Což je mimochodem jeden z nejspolehlivějších způsobů, jak si zadělat na pořádný problém.
„Ta Rozumná“ totiž umí být laskavá ke všem. Jen na sebe občas zapomíná.
Není však žádná nudná patronka, která sedí doma nad účetnictvím a pohoršuje se nad tím, že se někdo směje příliš nahlas. Má ráda hudbu, knihy, cestování, romantiku i dobrodružství. Jen by byla nejraději, kdyby dobrodružství předem oznámilo datum, čas a přibližný průběh.
A také má smysl pro humor. Jen se občas tváří, že ho nemá.
Potom se objevila „Ta Magor“
Nepřišla v době, kdy bylo všechno krásné.
Objevila se po období, kdy se život rozhodl vyzkoušet, kolik toho jeden člověk vydrží. Kdy bylo příliš mnoho starostí, příliš mnoho zklamání a příliš málo důvodů k opravdovému smíchu.
„Ta Rozumná“ tehdy pracovala na plné obrátky. Řešila, plánovala, vysvětlovala, zachraňovala a přesvědčovala mě, že musíme ještě chvíli vydržet.
A pak se jednoho dne objevila ona.
Bez pozvání. Bez zaklepání. Bez respektu k zavedenému pořádku. A místo soucitného pohledu a povzbudivých slov položila jedinou otázku.
„Myslím, že máš špatný den. Komu za to sebereme lízátko?“
Přibližně v tu chvíli začala „Ta Rozumná“ připravovat její vystěhování.
Neúspěšně.
„Ta Magor“ totiž přišla s jasným posláním. Vrátit mi odvahu.
Ne tu hrdinskou, při které člověk zachraňuje svět. Tu obyčejnou. Odvahu zasmát se, když se všechno kazí. Říct ne, když už je toho moc. Udělat něco spontánního. Přestat se omlouvat za to, že mám vlastní přání.
A občas také odvahu poslat některé lidi do patřičných mezí.
Samozřejmě slušně.
Tedy většinou.
„Ta Magor“ je drzá, pohotová, sarkastická a nebezpečně vtipná. Dokáže najít absurdní stránku i v situaci, ve které by ostatní nejraději podali výpověď ze života.
Miluje hudbu, zpívání, cestování a neplánovaná dobrodružství. Zelený čaj pije z půllitrového hrnku, protože menší nádoby zřejmě považuje za urážku. A její modrá mikina se Stitchem má v šatníku téměř diplomatickou imunitu.
Má zvláštní schopnost říkat nahlas věci, které si ostatní jen myslí. Což je někdy osvobozující. A někdy to vyžaduje velmi rychlý zásah „Té Rozumné“.
Ale nenechte se zmást.
„Ta Magor“ není hloupá. Není bezcitná. A rozhodně není jen chodící katastrofa s dobrým smyslem pro humor.
Je velmi vnímavá. Dokáže poznat bolest, kterou někdo schovává za úsměv. Umí být něžná, laskavá a nečekaně tichá.
A když je mi opravdu těžko, přestane vtipkovat. Nesnaží se za každou cenu zlepšit náladu. Nenutí mě být silná. Jen zůstane.
Právě tím si nakonec získala důvěru „Ta Rozumná“.
Ne proto, že by byla zábavná. Ale proto, že dokázala být oporou i ve chvíli, kdy se nikdo nesmál.
A potom jsem tu já
Ta, která s nimi musí žít.
A než mě začnete litovat, musím přiznat, že si za většinu svých problémů můžu sama.
Tedy my.
No, vidíte. Už v tom mám zmatek.
Jsem žena, která miluje život, přestože s ním občas vede poměrně vyčerpávající jednání.
Pracuji ve škole. A pokud si myslíte, že školní prostředí je poklidné místo, kde se vzdělávají mladí lidé a všechno probíhá podle harmonogramu, dovolte mi, abych vás vyvedla z omylu.
Škola je místo, kde se dokument starý dvacet let může během pěti minut stát nejdůležitější písemností na světě. Kde někdo potřebuje okamžitě vyřešit problém, který vznikal několik měsíců. Kde se smlouvy občas podepisují až ve chvíli, kdy už měly být dávno založené v archivu.
A kde věta „Můžu tě jen na chviličku poprosit?“ dokáže vyvolat podobnou reakci jako požární poplach.
Přesto mám svou práci ráda.
Mám ráda lidi, příběhy, které si s sebou přinášejí, a chvíle, kdy se podaří něco změnit k lepšímu. Mám ráda studenty, i když bych některé občas nejraději poslala na intenzivní kurz používání kalendáře.
Miluji knihy, psaní, malování, cestování, přírodu, zvířata a dlouhé rozhovory, které začnou u úplné hlouposti a skončí u smyslu života.
Dokážu se smát naprostým maličkostem. A stejně tak se dokážu celé hodiny zamýšlet nad otázkami, na které možná žádná jednoznačná odpověď neexistuje.
Miluji Egypt.
Nejen moře, slunce a palmy. Miluji jeho historii, kulturu, jazyk, lidi, vůni, ruch ulic i chvíle, kdy se nad pouští objeví hvězdy.
Egypt je pro mě mnohem víc než místo na mapě. Je to kus mého životního příběhu. Místo vzpomínek, přátelství, smíchu, poznání, lásky i zklamání.
A právě tam se „Ta Rozumná“ a „Ta Magor“ dokážou občas vzácně shodnout.
Obě chtějí zůstat ještě chvíli.
Jen jedna už kontroluje zpáteční letenku a druhá přemýšlí, jestli by se náhodou nedala změnit.
Mám ráda pravdu, laskavost, důvěru a lidi, kteří dokážou zůstat i tehdy, když už nejsem zábavná, užitečná ani silná.
Věřím, že skutečné přátelství se nepozná podle počtu společných fotografií, ale podle toho, kdo si všimne, že je člověk nějak podezřele potichu.
A pokud jde o lásku?
Řekněme, že v této oblasti zatím naše vnitřní vedení nedosáhlo úplné shody.
„Ta Rozumná“ by nejraději analyzovala každou větu, každé mlčení a každou změnu tónu.
„Ta Magor“ by mnohem raději řekla něco naprosto nevhodného, aby zjistila, co se stane.
A já?
Já bych občas jen chtěla, aby lidé říkali, co cítí, mysleli to vážně a nenechávali druhé luštit hádanky, ke kterým zapomněli přiložit zadání.
Ale i to patří k životu.
Stejně jako chvíle, kdy člověk miluje, ztrácí, odpouští, začíná znovu nebo se učí přijmout něco, co změnit nedokáže.
Tři ženy, jedna domácnost a žádný klid
Možná si teď říkáte, jak spolu vlastně vycházíme.
Výborně.
Pokud tedy za výborné soužití považujete pravidelné spory o rozhodování, vzájemné provokace, občasné diplomatické krize a naprostou neschopnost shodnout se na tom, jestli je lepší problém nejdřív analyzovat, nebo rovnou vyřešit.
„Ta Rozumná“ plánuje.
„Ta Magor“ improvizuje.
Já potom obvykle řeším následky.
A někdy je to přesně naopak.
Jedna mě nutí přemýšlet, druhá mi připomíná, že nemusím mít odpověď na všechno. Jedna se bojí, abych se nezranila. Druhá se bojí, abych ze strachu nepřestala žít.
Obě mají své slabosti. Obě dělají chyby. A obě jsou přesvědčené, že právě jejich metoda je ta správná.
Jenže postupně jsme zjistily něco důležitého.
Nemusíme se shodnout na všem. Nemusíme být dokonalé. A nemusíme si neustále dokazovat, která z nás má pravdu. Protože když přijde opravdu těžká chvíle, přestanou všechny spory.
„Ta Rozumná“ odloží zápisník.
„Ta Magor“ přestane vtipkovat.
A já najednou nemusím nic vysvětlovat.
Jsme spolu.
V jednom těle, v jedné hlavě, v jednom životě, který nám občas připraví tak neuvěřitelné situace, že bych jim sama nevěřila, kdybych je nezažila.
Někdy budeme vyprávět o práci. O školních katastrofách, ztracených dokumentech, zapomenutých klíčích a lidech, kteří mají zvláštní talent objevit se přesně ve chvíli, kdy už toho máme dost.
Jindy o cestování, Egyptě, přátelství, mužích, lásce, zklamání a vzpomínkách, které s námi zůstávají déle, než bychom čekaly.
Občas to bude k smíchu.
Občas k zamyšlení.
A někdy možná i trochu k pláči.
Protože život není jen komedie. A ani ten největší smíšek nedokáže proměnit každou bolest ve vtip.
Ale pokud něco umíme, pak je to znovu vstát, oprášit si kolena, upravit korunku a pokračovat. I když vůbec netušíme, co přijde dál.
Tak tedy vítejte
Vítejte v mém světě.
Ve světě, kde se rozum pravidelně hádá s odvahou, kde se plány mění rychleji než počasí a kde se i z naprosto obyčejného dne může stát příběh, který by žádný příčetný scénárista nevymyslel.
Nebudu vám slibovat dokonalé rady do života. Nemám je.
Nebudu vám tvrdit, že vždycky vím, co dělám. To bych vám totiž lhala.
A rozhodně vám nebudu slibovat, že se tu budeme chovat rozumně.
Na to jsme tři.
Ale můžu vám slíbit příběhy. Obyčejné i neobyčejné. Veselé i smutné. Takové, ve kterých se možná poznáte. Protože věřím, že každý z nás má někde hluboko v sobě svého rozumného rádce i malého blázna, který občas touží vykřiknout, že už toho bylo dost.
Já těm svým dala jména.
„Ta Rozumná“ a „Ta Magor“.
A jestli vás zajímá, která z nás bude mít poslední slovo, mám pro vás špatnou zprávu.
Zatím se nám to nepodařilo rozhodnout.
Ale pracujeme na tom.
Tedy „Ta Rozumná“ pracuje.
„Ta Magor“ si mezitím vaří čaj.
A já je z bezpečné vzdálenosti pozoruji a říkám si, že bez nich by byl život sakra nudný.
Jsme tři. A přesto jen jedna.