Jak jsem si naplánovala odpočinek a omylem zachránila tři cizí životy.
Jsou chvíle, kdy si člověk musí přiznat nepříjemnou pravdu. Já jsem například zjistila, že mám vážný problém. A ne, tentokrát to není moje schopnost koupit si další knihu, přestože těch předchozích patnáct stále čeká na přečtení.
Já totiž neumím odpočívat.
Tedy abychom si rozuměli. Dokážu pracovat deset hodin denně, vyřešit administrativní katastrofu, uklidnit rozčileného člověka, najít něco, co dvacet let nikdo neviděl, a zorganizovat akci, na kterou si někdo vzpomněl přibližně šest minut před jejím začátkem. Dokážu koordinovat několik lidí současně, odpovídat na telefon, psát e-mail a přitom přemýšlet, jestli jsem ráno vypnula žehličku. Což je mimochodem pozoruhodné, protože zásadně nežehlím.
Ale jakmile si mám udělat dvě hodiny času sama pro sebe, můj mozek okamžitě vyhlásí mimořádný stav. Dvě hodiny? Jen tak? Bez povinností? Bez pocitu viny? To je přece podezřelé!
A tak jsem se rozhodla, že s tím skončím. Začnu myslet na sebe. Naučím se odpočívat. Stanovím si hranice. Přestanu řešit problémy, které nejsou moje. A především přestanu být tou ženou, které všichni volají, když se jim pokazí život, počítač, vztah nebo páteční plány.
Zkrátka se ze mě stane klidná, vyrovnaná žena, která má svůj život pod kontrolou. Přiznávám, že už při vyslovení této věty jsem se musela zasmát. Ale odhodlání mi nechybělo.
Operace: Já na prvním místě
Přistoupila jsem k tomu zodpovědně. Jak jinak. Uklidila jsem si stůl, připravila kávu, zapálila svíčku, nachystala knihu a přepnula telefon do tichého režimu. Pak jsem si ještě napsala seznam věcí, které musím udělat, abych mohla odpočívat.
Ano. Seznam. Na odpočinek.
Protože spontánní relaxace je pro amatéry. Profesionálové ji plánují, organizují a následně vyhodnocují.
Když bylo všechno připravené, slavnostně jsem si oznámila: „Dneska nikoho nezachraňuju. Každý dospělý člověk je zodpovědný za svůj vlastní život.“ Znělo to nádherně. Tak sebevědomě. Tak vyrovnaně. Tak neuvěřitelně cize.
V 16:00 jsem se pohodlně usadila.
V 16:03 jsem si vzpomněla, že bych měla vyprat.
V 16:05 jsem si připomněla, že dnes odpočívám.
V 16:07 jsem začala přemýšlet, jestli někdo nepotřebuje pomoc.
V 16:09 jsem zkontrolovala telefon. Jen preventivně.
V 16:11 jsem kapitulovala. Protože co kdyby se něco stalo?
A jak se ukázalo, vesmír skutečně čekal pouze na to, až přestanu předstírat, že mám vlastní život.
První zachráněný život: „Máš minutku?“
Telefon zazvonil okamžitě. „Prosím tě, máš minutku?“
Mám. Samozřejmě že mám. Já totiž vlastním speciální časoprostorovou jednotku, ve které má jedna minuta přibližně sedmdesát osm minut a každý cizí problém automaticky získává přednost před mými vlastními potřebami.
„Já jen potřebuju něco rychle vyřešit.“
To je zajímavé. Za celý svůj život jsem ještě nepotkala člověka, který by touto větou uvedl skutečně rychle řešitelný problém.
Následovalo podrobné líčení situace, které obsahovalo sedm vedlejších dějových linií, tři historické souvislosti, dvě osobní křivdy a jednu informaci o člověku, kterého vůbec neznám. Po dvaceti minutách jsem stále netušila, co je vlastně problém. Po třiceti jsem zjistila, že problém má řešení. Po padesáti jsem pochopila, že dotyčný řešení zná také, jen potřebuje, abych mu ho potvrdila.
„Tak co myslíš?“
Myslím, že jsem měla nechat telefon vypnutý.
„Udělala bych to takhle,“ odpověděla jsem a navrhla postup, který byl od začátku poměrně zřejmý.
„Ty jsi úžasná! Já nevím, co bych bez tebe dělal!“
Já mám jistou představu. Pravděpodobně bys musel převzít odpovědnost za svůj vlastní život. Což by pro nás oba byla mimořádně zajímavá zkušenost.
Ale nahlas jsem řekla: „Rádo se stalo.“
Protože jsem dáma. Dáma, která právě věnovala hodinu svého života problému, jehož řešení by se vešlo na samolepicí lístek.
Druhý zachráněný život: Počítačová katastrofa mezinárodního významu
Po ukončení hovoru jsem se rozhodla vrátit ke knize. Přečetla jsem první větu. Zazvonil telefon.
„Prosím tě, mám strašný problém s počítačem.“
Samozřejmě. Protože kromě administrativy, psychologie a krizového řízení jsem zjevně také certifikovaný specialista na informační technologie.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Zasekl se mi program.“
„Jaký program?“
„No ten, ve kterém pracuju.“
Výborně. Přesná diagnostika je základem úspěchu.
„A co konkrétně dělá?“
„Nic. Prostě nefunguje.“
V tuto chvíli jsem si začala připadat jako lékař, kterému pacient oznámí, že je nemocný, ale odmítne sdělit, která část těla ho bolí.
„Máš tam nějakou chybovou hlášku?“
„Jo.“
„A co píše?“
„Nevím, odklikl jsem ji.“
Samozřejmě. Proč bychom si četli informaci o problému, když ji můžeme elegantně odstranit a následně zavolat mně?
„A co jsi udělal potom?“
„Klikal jsem na to.“
„Kolikrát?“
„Asi dvacetkrát.“
To je přesně ten okamžik, kdy si uvědomíte, že technický pokrok lidstva výrazně předběhl jeho schopnost zachovat klid.
„Tak na to teď prosím chvíli neklikej.“
„Ale ono to pořád nejde.“
„Já vím. Proto na to nemáš klikat.“
Následovalo ticho, během kterého jsem téměř slyšela, jak se na druhém konci odehrává vnitřní boj mezi zdravým rozumem a potřebou kliknout ještě jednou. Nakonec jsme program ukončili (CTL+ALT+DELETE), znovu spustili a všechno začalo fungovat.
„Ty jsi geniální!“
Ano. Jsem. Právě jsem provedla technologický zázrak známý pod odborným názvem vypnout a znovu zapnout.
Začala jsem vážně uvažovat o založení vlastní poradenské společnosti.
Technická podpora, krizový management a záchrana lidské důstojnosti. První konzultace zdarma. Další za cenu mého duševního zdraví. Otevírací doba: Kdykoliv se pokusím mít volno.
Třetí zachráněný život: Emoční pohotovost
V této fázi už moje svíčka vyhořela do poloviny, kafe mělo teplotu vody v zapomenutém bazénu a kniha stále čekala na stránce číslo dvacet šest. Přesně tam, kde čeká už několik měsíců.
Rozhodla jsem se, že teď už opravdu končím. Žádné telefony. Žádné zprávy. Žádné problémy.
A pak přišla zpráva: „Můžu ti něco říct?“
Tady se moje sarkastické já na chvíli odmlčelo. Protože některé zprávy poznáte. Není za nimi rozbitý program ani neschopnost přečíst si návod. Je za nimi člověk, kterému právě není dobře.
A tak jsem odpověděla.
Následující hodinu jsem poslouchala příběh o zklamání, nejistotě a o tom, jak někdy život dokáže zamíchat kartami způsobem, který by si neobhájil ani scenárista velmi špatného seriálu. Chvíli jsme mluvily vážně, chvíli jsme mlčely a nakonec jsme se začaly smát. Protože někdy člověk potřebuje jen někoho, kdo mu připomene, že i když se právě všechno tváří jako konec světa, zítra pravděpodobně zase vyjde slunce.
„Děkuju. Moc jsi mi pomohla.“
A já věděla, že tohohle hovoru nelituji. Jenže právě v tom je ten háček.
Já totiž neumím rozlišovat mezi situací, kdy mě někdo opravdu potřebuje, a situací, kdy se někomu prostě nechce přemýšlet.
A to je poměrně zásadní nedostatek v systému.
Jsem laskavá, nebo mám jen špatně nastavený software?
Začala jsem nad sebou přemýšlet. Což je činnost, kterou bych měla provozovat opatrněji, protože obvykle skončí objevem dalších vlastních nedostatků.
Jsem opravdu tak ochotná? Nebo jsem si jen vypěstovala podivný reflex, kdy při slově „problém“ automaticky přecházím do pohotovostního režimu?
Někdo něco potřebuje? Už hledám řešení. Někdo něco nestíhá? Už přemýšlím, jak mu pomoci. Někdo si neví rady? Už sestavuji plán, tabulku a pro jistotu i záložní variantu.
A když se náhodou nic neděje, začnu být nervózní. Protože klid je podezřelý. To přece nemůže být jen tak. Někde určitě existuje problém, který se ještě nestihl dostavit. A tak ho preventivně hledám.
Vlastně jsem takový dobrovolný krizový štáb v lidské podobě. Bez pracovní doby, bez příplatků a s velmi pochybným personálním obsazením. Ředitelka, zaměstnankyně i uklízečka následků v jedné osobě.
A nejhorší je, že si občas sama sobě připadám nepostradatelná. Což je samozřejmě nesmysl. Svět fungoval miliony let přede mnou a pravděpodobně by zvládl i jedno odpoledne bez mého odborného dohledu.
Ale zkuste to vysvětlit mému mozku. Ten je přesvědčený, že kdybych na dvě hodiny vypnula telefon, přestala by fungovat minimálně polovina civilizace.
Moje hranice? Velmi dekorativní záležitost.
V poslední době se hodně mluví o nastavování osobních hranic. Prý je to důležité pro duševní pohodu. Tak jsem si také nějaké nastavila. Pevné. Jasné. Nepřekročitelné.
Vydržely přibližně stejně dlouho jako moje novoroční předsevzetí, že nebudu kupovat další knihy, dokud nedočtu ty předchozí.
Moje hranice totiž fungují podobně jako automatické dveře v obchodním centru. Stačí, aby se někdo přiblížil, a okamžitě se otevřou. A já ještě zdvořile přivítám návštěvu.
„Samozřejmě, pojď dál. Co potřebuješ?“
Nedávno jsem se například rozhodla, že po pracovní době nebudu řešit pracovní záležitosti.
V 18:00 jsem skončila.
V 18:12 přišla zpráva.
V 18:13 jsem si ji přečetla.
V 18:14 jsem si řekla, že jen stručně odpovím.
V 18:45 jsem seděla u počítače, otevřených šest dokumentů a přemýšlela, proč jsem zase tak unavená.
Záhada. Skutečně nevysvětlitelná.
Myslím, že kdybych někdy napsala odbornou publikaci o time managementu, měla by název: Jak efektivně organizovat čas všech ostatních a svůj vlastní promarnit s profesionální přesností.
A víte, co je na tom úplně nejhorší? Že za to nemohou jen ostatní. Ano, někteří lidé mají pozoruhodný talent přenášet své problémy na cizí ramena. Ale já mám zase mimořádný talent ta ramena ochotně nastavit. A potom se divit, že mě bolí záda.
Ne každý problém je moje životní poslání
Dlouho jsem si myslela, že být silná znamená všechno zvládnout. Že když něco umím vyřešit, měla bych to vyřešit. Že když mám možnost pomoci, bylo by sobecké odmítnout. A že když někdo potřebuje podporu, musím být připravená bez ohledu na to, jak se právě cítím já.
Jenže pak mi došla jedna nepříjemná věc.
To, že něco dokážu, ještě neznamená, že to musím udělat.
Převratná myšlenka. Skoro bych si ji nechala vytesat do kamene. Ideálně někam nad telefon. Nebo vytetovat na předloktí, kdyby už nebylo obsazené...
Protože existuje zásadní rozdíl mezi tím, když někomu pomáháme, a tím, když za něj pravidelně žijeme jeho vlastní život. Někdy je správné podat pomocnou ruku. Jindy je správné nechat člověka, aby si sám přečetl návod.
A někdy je naprosto v pořádku říct: „Teď nemůžu.“
Bez omluvy dlouhé jako diplomová práce. Bez vysvětlování rodinné situace, pracovního vytížení a aktuálního psychického rozpoložení. Bez potřeby doložit lékařské potvrzení, že máme nárok na dvě hodiny klidu.
Prostě nemůžu. A víte co? To je úplně v pořádku.
Tedy teoreticky. Prakticky na tom ještě pracuji.
A co když se beze mě opravdu obejdou?
Tohle je otázka, která mě začala znepokojovat. Co když lidé skutečně zvládnou své problémy sami? Co když se program rozběhne i bez mé asistence? Co když si někdo dokáže vyřídit vlastní záležitosti? Co když svět nespadne do chaosu jen proto, že jsem si dovolila vypít kávu, dokud je ještě teplá?
To by totiž znamenalo jediné. Že nejsem nepostradatelná.
A přiznejme si, pro ego ženy, která dokáže vyřešit pět krizí před obědem, je to poněkud nepříjemné zjištění. Ale možná také osvobozující.
Protože být potřebná je krásné. Být neustále potřebná je vyčerpávající. A být přesvědčená, že beze mě nikdo nic nezvládne, je možná trochu přehnané.
Dobře. Hodně přehnané.
Ale já jsem vždycky měla sklony k velkolepým projektům. Včetně projektu s názvem „Zachráním všechny, a když zbyde čas, možná se i najím“.
Královská pohotovost končí
Večer jsem se rozhlédla po pokoji. Svíčka dohořela, káva vystydla, kniha stále otevřená na stejné stránce a moje dvě hodiny odpočinku se proměnily v několikahodinovou dobrovolnou službu veřejnosti.
Zhodnotila jsem situaci takto:
Zachráněny tři lidské životy.
Vyřešeny dva problémy, které vůbec nemusely vzniknout.
Poskytnuta jedna psychologická konzultace.
Vlastní odpočinek: nula minut.
Celková spokojenost zaměstnance: raději nezjišťovat.
Rozhodla jsem se, že takhle už to dál nejde. Telefon jsem položila displejem dolů, uvařila si pro jistotu čaj a poprvé za celý den si dovolila jen tak sedět. Bez plánů, bez seznamů a bez pocitu, že musím být užitečná.
A kupodivu se nic nestalo. Nikdo nevyhlásil stav nouze. Žádný počítač neexplodoval. Civilizace pokračovala v provozu.
A já jsem si uvědomila, že možná nemusím být neustále k dispozici, abych byla dobrým člověkem. Že moje hodnota nespočívá v počtu vyřešených problémů. A že i člověk, který je zvyklý být oporou druhým, má právo občas se o něco opřít sám.
Samozřejmě netvrdím, že jsem se tímto okamžikem definitivně napravila. Znám se. Zítra pravděpodobně zase někomu poradím, něco zorganizuji, uklidním drobnou katastrofu a večer budu překvapená, že jsem unavená.
Ale třeba už si alespoň jednou vzpomenu, že nemusím. A možná dokonce někomu řeknu: „Víš co? Zkus to nejdřív sám.“
Což bude pro některé lidi pravděpodobně větší šok než výpadek internetu. Ale i takové věci se stávají.
A pokud se mě někdo zeptá, proč už nejsem pořád k dispozici, mám připravenou odpověď.
Protože i člověk, který dokáže zachránit celé království, má právo občas zavřít bránu, z hlavy sundat korunu a vyvěsit ceduli: „Královská pohotovost má dnes zavřeno. V případě nouze použijte vlastní rozum.“
A kdyby to nepomohlo? Tak ať zkusí funkci: vypnout a znovu zapnout. Mně to totiž občas pomáhá taky.
… a stejně jsem princezna.