Moje intuice je geniální. Jen ji občas ignoruji s obdivuhodnou důsledností.

Mám vynikající intuici. Opravdu. Dokážu poznat, když mi někdo neříká pravdu, vycítím problém dřív, než vůbec vznikne, a často přesně vím, jak celá situace dopadne. Kdyby se za správné předtuchy udělovaly diplomy, měla bych jimi vytapetovanou kancelář. Možná i chodbu.

Bohužel mám jednu drobnou charakterovou vadu.

Já totiž své intuici nevěřím. Přesněji řečeno, věřím jí, ale považuji za společensky vhodné dát realitě příležitost, aby mě osobně přesvědčila o její pravdivosti.

Jinými slovy, když vidím, že se řítím do problému, nezastavím. Já si ještě upravím účes, zkontroluji, jestli mám nabitý telefon, a pokračuji s důstojností ženy, která přesně ví, že dělá chybu. A to je, přátelé, skutečný talent.

Jsem inteligentní žena. Jen mám občas výpadek zdravého rozumu.

V pracovním životě jsem poměrně racionální bytost. Dokážu vyhodnotit situaci, odhadnout rizika, zorganizovat řešení a předvídat problémy, které ostatní ještě ani nestihli způsobit. Když někdo přijde s komplikovanou záležitostí, během několika minut vím, kde je problém, co je potřeba udělat a jaké budou následky, pokud se to neudělá.

Ale jakmile se jedná o můj vlastní život, moje analytické schopnosti se zřejmě rozhodnou čerpat řádnou dovolenou. Bez předchozího upozornění, bez zajištění zastupitelnosti a především bez uvedení termínu návratu.

Najednou jsem schopná přijít s tak absurdním vysvětlením naprosto zjevné situace, že by se za něj nemusel stydět ani autor velmi nepovedeného televizního seriálu. „Třeba to tak nemyslel.“ „Možná měl špatný den.“ „Určitě existuje nějaké rozumné vysvětlení.“

Ano. Existuje. Jen se mi nelíbí. A tak hledám jiné.

Muži a jejich zprávy. Materiál pro několik vědeckých studií.

Zvláštní kapitolou mého života jsou muži. Přesněji řečeno jejich komunikace. Někteří muži mají fascinující schopnost napsat čtyři slova a způsobit tím v ženské hlavě analytický proces, který by zaměstnal menší výzkumný ústav.

Například: „Ahoj, jak se máš?“

Čtyři slova. Žádná interpunkční komplikace. Žádný skrytý význam, alespoň na první pohled. Normální člověk odpoví. Já začnu vyšetřovat.

Proč píše právě teď? Proč nenapsal včera? Proč se ptá, jak se mám? Zajímá ho to skutečně, nebo je to jen zdvořilostní otázka? A proč tam není smajlík? Minule tam byl. Znamená to něco?

Začnu analyzovat čas odeslání, délku zprávy, předchozí komunikaci a případné změny v používání emotikonů. Po dvaceti minutách důkladného výzkumu dospěji k závěru, že nejlepší bude odpovědět přirozeně: „Ahoj, mám se dobře. A ty?“

Výborně. Dvacet minut práce, šest hypotéz, tři psychologické rozbory a výsledkem je věta, kterou by průměrně inteligentní člověk napsal během sedmi vteřin.

A potom čekám. Samozřejmě nečekám. Jsem dospělá, samostatná žena s vlastním životem, prací, povinnostmi a koníčky. Jen se náhodou každých pět minut podívám na telefon. Čistě preventivně. Co kdyby přestal fungovat internet?

A když odpověď konečně přijde? „Jo, dobrý.“

Nádhera. Tolik informací najednou. Mám pocit, že jsem právě získala přístup k utajovaným dokumentům.

Tentokrát to bude jiné. Věta, která by měla být trestná.

Existuje jedna věta, která má na moje rozhodovací schopnosti přibližně stejný účinek jako výpadek elektřiny na počítačovou síť.

„Tentokrát to bude jiné.“

Jakmile ji vyslovím, můj mozek automaticky smaže veškeré předchozí zkušenosti, odloží důkazy a začne se chovat, jako bych právě přišla na svět. Někdo něco slíbí. Nesplní to. Omluví se. Slíbí, že příště to bude jiné. A já začnu hledat důvody, proč by to tentokrát skutečně mohlo vyjít.

Možná měl náročné období. Možná potřeboval čas. Možná se něco změnilo. Možná konečně pochopil. Možná bych měla přestat používat slovo „možná“ jako univerzální omluvenku pro realitu.

Jenže já jsem optimistka. Tedy alespoň v těch situacích, kdy by bylo mnohem praktičtější být realistkou. A tak dávám další šanci. Ne proto, že bych neviděla problém. Já ho vidím naprosto přesně. Dokonce bych ho dokázala popsat, zanalyzovat a předložit k odbornému posouzení.

Jen mám občas potřebu zjistit, jestli se náhodou nezměnily základní zákonitosti lidského chování. Zatím se nezměnily. Ale výzkum pokračuje.

Kamarádce bych poradila skvěle. Sama sobě bych nesvěřila ani pokojovou rostlinu.

Na celé věci je nejzajímavější moje schopnost poskytovat naprosto dokonalé rady ostatním. Kdyby za mnou přišla kamarádka a popsala mi některou z mých vlastních životních situací, měla bych jasno přibližně za tři minuty.

„Prosím tě, vždyť to vidíš. Nenech se tím trápit. Zasloužíš si někoho, kdo ví, co chce, a dokáže ti to také říct.“ Byla bych přesvědčivá, empatická a mimořádně rozumná. Pravděpodobně bych jí ještě uvařila čaj, nabídla čokoládu a vysvětlila, že její čas má hodnotu.

A potom bych se vrátila domů, podívala se na vlastní telefon a začala přemýšlet, jestli ta třídenní komunikační pauza přece jen nemá nějaké hlubší vysvětlení. Protože moje situace je samozřejmě úplně jiná. Výjimečná. Komplikovaná. Naprosto nesrovnatelná.

Já totiž znám souvislosti. A pokud je neznám, velmi ochotně si je domyslím.

Myslím, že kdybych sama sobě poskytovala placené poradenství, po první konzultaci bych se odmítla objednat znovu. Protože bych měla pocit, že mi ta ženská vůbec nerozumí.

Červené vlajky? Výborně. Budou se hodit k závěsům.

Někde jsem četla, že bychom si měli všímat varovných signálů. To je samozřejmě rozumné. Jenže já mám k varovným signálům poněkud kreativní přístup.

Některé ženy uvidí červenou vlajku a okamžitě změní směr. Já se nejdřív zeptám, jestli by se nehodila k závěsům. Pokud je dostatečně velká, možná z ní ušiju i ubrus. A když se objeví další? Výborně. Budeme mít kompletní soupravu.

Ne že bych varovné signály neviděla. Já je vidím naprosto přesně. Dokonce bych je dokázala seřadit podle závažnosti, barevně označit a vytvořit přehlednou tabulku. Jen mám zvláštní talent přesvědčit sama sebe, že se mě netýkají.

A tak stojím uprostřed pomyslného pole plného červených vlajek, spokojeně se rozhlížím a říkám si, jak krásně to tu všechno ladí. Někdy si opravdu myslím, že moje intuice musí být nesmírně trpělivá. Na jejím místě bych už dávno podala výpověď.

Moje intuice funguje i v běžném životě. Bohužel.

Aby to nevypadalo, že se moje nerozumná rozhodnutí týkají výhradně mužů, ráda bych uvedla několik dalších příkladů své výjimečné schopnosti ignorovat vlastní úsudek.

Třeba věta: „Tohle zvládnu sama.“ Velmi nebezpečná. Zpravidla ji pronáším těsně před činností, která vyžaduje odborné znalosti, speciální nářadí nebo minimálně další dvě ruce.

Nedávno jsem se například rozhodla, že něco doma opravím. Návod jsem samozřejmě nepotřebovala. Jsem inteligentní žena. Po hodině jsem měla na stole sedmnáct součástek, tři šroubky navíc a podezření, že výrobce záměrně sabotuje schopné ženy.

Nakonec jsem si přečetla první dvě věty návodu a potom použila větší sílu. Výsledek nebudu podrobně rozebírat. Řekněme, že některé věci dnes drží pohromadě především díky mé víře v lepší zítřky.

Podobně to mám s nakupováním knih. „Jen se podívám.“ To je další věta, která by měla být evidována jako rizikové chování. Vstoupím do knihkupectví s naprosto jasným úmyslem nic nekoupit. O čtyřicet minut později odcházím se třemi knihami, záložkou a pocitem, že jsem právě velmi zodpovědně investovala do svého intelektuálního rozvoje.

Doma je položím vedle ostatních patnácti nepřečtených knih. A mám radost. Protože vzdělání je přece důležité.

Stejně tak miluji větu: „To si nemusím zapisovat, to si zapamatuju.“ Nezapamatuju. Samozřejmě že nezapamatuju. Ale v okamžiku, kdy ji vyslovuji, jsem naprosto přesvědčená, že moje paměť funguje jako dokonale organizovaný archiv.

Ve skutečnosti připomíná sklad, do kterého někdo dvacet let ukládal dokumenty bez jakéhokoliv systému a potom odešel do důchodu. Zvláštní ovšem je, že si naprosto přesně pamatuji větu, kterou mi někdo řekl před dvanácti lety. Ale proč jsem před třiceti vteřinami přišla do kuchyně? To už je informace, kterou zřejmě odneslo státní tajemství.

A pak přijde slavnostní okamžik: „Já to věděla!“

Na celé věci je nejzábavnější okamžik, kdy se moje původní tušení potvrdí. Protože já nejsem překvapená. Já jsem pohoršená.

„No samozřejmě! Přesně tohle jsem čekala!“

Ano, drahá. Čekala. Dokonce jsi to předpověděla s přesností švýcarských hodinek. Jen jsi potom udělala všechno pro to, aby ses mohla osobně přesvědčit, že se nemýlíš.

Myslím, že kdyby se za ignorování vlastní intuice udělovaly akademické tituly, mohla bych přednášet na univerzitě. Předmět by se jmenoval Praktické ověřování zbytečných životních komplikací. Povinná literatura: Vlastní zkušenosti. Závěrečná zkouška: Rozpoznat špatné rozhodnutí a tentokrát ho skutečně neudělat.

Přiznávám, že právě u závěrečné zkoušky bych mohla mít určité studijní potíže.

Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že ne všechna naše nerozumná rozhodnutí vznikají z nedostatku rozumu. Někdy prostě chceme věřit. Chceme dát někomu šanci. Chceme doufat, že lidé dokážou překvapit i v dobrém. Že se věci mohou změnit. Že něco, co kdysi nevyšlo, může mít tentokrát jiný konec.

A někdy nám na někom záleží natolik, že jsme ochotné riskovat další zklamání. To samo o sobě přece není hloupost. Hloupé by možná bylo očekávat, že se nikdy nezmýlíme, nikdy nebudeme pochybovat a vždycky se rozhodneme správně.

A také není každé nepříjemné tušení automaticky pravdou. Někdy k nám promlouvá zkušenost, jindy strach. Občas je potřeba si věci ověřit, zeptat se a dát jim čas. Jen bychom při tom neměly zapomínat na jednu důležitou věc.

Naděje je krásná. Ale neměla by být důvodem, proč opakovaně přehlížíme skutečnost.

Moje intuice podává výpověď. Já ji odmítám přijmout.

Nedávno jsem se rozhodla, že se sebou konečně něco udělám. Budu více naslouchat vlastní intuici. Přestanu hledat výjimky tam, kde se opakují stejné vzorce. Naučím se rozlišovat mezi nadějí a velmi kreativním popíráním reality. A především přestanu každé podezřelé rozhodnutí považovat za příležitost získat další životní zkušenost.

Protože zkušeností už mám dost. Kdyby se daly směnit za věrnostní body, pravděpodobně bych měla nárok na vlastní ostrov. A na tom ostrově bych si konečně mohla odpočinout. Tedy pokud by mi někdo nezavolal, že potřebuje poradit.

Možná právě o tom život je. Ne o tom nikdy neudělat chybu, ale o tom postupně pochopit, které chyby nás něco naučily a které už opravdu nemusíme opakovat. A především neztratit při tom schopnost smát se sama sobě.

Protože jestli mě moje životní rozhodnutí něco naučila, pak především to, že dokonalost je přeceňovaná, intuice je užitečná a zdravý rozum by měl mít při důležitých jednáních alespoň poradní hlas. Ideálně s právem veta.

Samozřejmě netvrdím, že se od zítřka budu vždycky rozhodovat dokonale. Znám se. Pravděpodobně zase přijde nějaká zpráva, zajímavý nápad nebo situace, při které moje intuice začne nervózně přešlapovat u dveří.

A já se zhluboka nadechnu. Tentokrát se možná opravdu rozhodnu správně. A pokud ne? Tak si alespoň připravím kávu. Protože některé životní lekce jsou natolik důležité, že je zřejmě potřebuji absolvovat opakovaně.

Moje intuice je totiž geniální. Jen má tu smůlu, že pracuje pro ženu, která si občas myslí, že dokáže změnit konec příběhu tím, že ho přečte ještě jednou.

A jestli se mě někdo zeptá, proč jsem to zase udělala, mám připravenou naprosto logickou odpověď: „Prováděla jsem výzkum.“

Výsledky jsou sice dlouhodobě neuspokojivé, ale metodika je propracovaná. Korunku mám trochu nakřivo, rozum občas na dovolené a intuici na pokraji pracovního vyhoření.

… a stejně jsem princezna.