Jak se z romantické bytosti stane instalatér, hasič, krizový manažer a odbornice na všechno, co se zrovna pokazí. Samozřejmě bez příplatku za přesčasy.
Jsou dny volna, kdy se žena probudí a rozhodne se, že dnes nebude nic řešit, nikoho zachraňovat a už vůbec nebude opravovat věci, které se rozhodly ukončit svou životnost bez předchozího upozornění.
Přesně takový den jsem si naplánovala.
Chtěla jsem sedět u okna s kávou, číst si knihu a mít dokonale upravené vlasy. Ideálně by se objevil milý muž s květinami, objal mě kolem ramen a řekl něco krásného. Prostě trochu něhy, romantiky a žádné technické závady.
Život se na můj plán podíval, zřejmě se rozesmál tak, že mu málem vypadla taktovka z ruky, a připravil mi úplně jiný program.
V hlavní roli: já. Žena, která chtěla růže, místo toho dostala do ruky hasák.
Romantika začala žárovkou
Všechno začalo poměrně nevinně.
Praskla žárovka.
Samozřejmě přesně ve chvíli, kdy jsem si chtěla vytvořit příjemnou atmosféru.
Možná znamení?
Po bezpečném vypnutí světla a výměně žárovky jsem si připadala jako kvalifikovaný pracovník technických služeb. Sice jsem při tom vedla několikaminutový rozhovor sama se sebou, ale to považuji za běžnou součást odborné činnosti.
„Vidíš? Zvládla jsi to. Jsi šikovná.“
„Ano. Jen bych ráda věděla, proč si to musím říkat sama.“
V romantických filmech v takových chvílích obvykle přichází muž, který se usměje, vezme ženu kolem pasu a pronese: „Nech to na mně, miláčku.“
V mém filmu nikdo nepřišel…
Zato jsem za velmi prozaických okolností zjistila, že mi teče voda zpod kuchyňského dřezu.
Instalatérská pohádka o princezně a odpadu
Nevím, jaké máte zkušenosti s ucpaným odpadem, ale já jsem dospěla k závěru, že kuchyňský sifon je technické zařízení, které vymyslel člověk s velmi problematickým vztahem k lidstvu.
Jako správný „certifikovaný technik“ jsem si totiž po úspěšné montáži žárovky šla k umyvadlu omýt ruce od prachu. Jenže dřez měl o mé profesionalitě zjevně své pochybnosti. Nejprve voda přestala odtékat. Potom začala vydávat zvuky, které bych očekávala spíše od probouzejícího se pravěkého tvora. A nakonec se rozhodla, že místo potrubím poteče raději po kuchyňské skříňce.
Klekla jsem si na podlahu, otevřela skříňku a začala hledat vhodné nářadí.
Kdyby mě v tu chvíli někdo vyfotografoval, vznikla by dokonalá reklama na ženskou nezávislost. Rozcuchané vlasy, jedna ruka v útrobách kuchyňské linky, druhá držící baterku a výraz ženy, která právě zvažuje, jestli by nebylo jednodušší prodat byt i s odpadem.
Telefon zazvonil… Sousedka…
„Prosím tě, máš doma máslo navíc?“
Podívala jsem se na sebe. Na podlahu. Na vodu. Na obsah skříňky.
„Mám. Ale pokud se mě zeptáš, jestli mám například instalatérskou licenci, tak ti rovnou říkám, že ne. Ale začínám uvažovat o rekvalifikaci.“
Jako malá jsem si představovala, že jednou budu bydlet na zámku. Zatím mám doma vodní příkop.
A draka pravděpodobně najdu v sifonu.
Když se kuchyňská chňapka rozhodne pro kariéru pochodně
Po úspěšném zvládnutí vodního živlu jsem dospěla k závěru, že si zasloužím něco dobrého k jídlu. Rozhodla jsem se tedy připravit něco jednoduchého.
Abych vás dlouho nenapínala, jednoduché to nebylo.
V jednu chvíli jsem položila kuchyňskou chňapku příliš blízko horké plotýnky. Chňapka se rozhodla, že její dosavadní kariéra v oblasti ochrany rukou byla nedoceněná, a začala hořet.
Teď bych ráda upozornila, že jsem člověk, který v krizových situacích obvykle zachovává poměrně chladnou hlavu. Ovšem pouze za předpokladu, že se mi přímo před očima nepokouší vzplanout kuchyňské vybavení.
Naštěstí jsem situaci rychle a bezpečně zvládla. Plotýnka byla vypnutá, oheň uhašený a kuchyň zachráněná.
Chňapka nikoli.
Chvíli jsem stála uprostřed místnosti, dívala se na její ohořelé pozůstatky a přemýšlela, jestli se dá tento den ještě nějak zachránit.
Původně jsem chtěla romantiku při svíčkách.
Dostala jsem romantiku při požáru.
Musím uznat, že život má talent plnit přání velmi kreativním způsobem.
A pak zavolal bývalý kolega. S krizí. Samozřejmě.
Konečně jsem se posadila. Kafe už bylo studené, vlasy měly podobu, kterou by žádný kadeřník dobrovolně nepodepsal, a moje představa poklidného večera právě odcházela podat výpověď.
Zazvonil telefon.
Bývalý kolega.
„Ahoj, můžu tě na chvilku vyrušit?“
Tuhle větu už znám.
„Na chvilku“ je časová jednotka, jejíž skutečná délka se pohybuje mezi čtyřiceti minutami a začátkem dalšího pracovního dne.
„Jasně. Co se děje?“
„Já už fakt nevím, co mám dělat.“
Zpozorněla jsem.
„Co se stalo?“
„Ona mě asi nemá ráda.“
Zavřela jsem oči.
Ne proto, že bych byla necitlivá. Ale protože jsem právě strávila část dne výměnou žárovky, záchranou kuchyně před povodní a likvidací požáru. A teď jsem měla zřejmě nastoupit na odpolední směnu v poradně pro mezilidské vztahy.
„Proč myslíš?“
„No, já jí napsal.“
„A?“
„Odpověděla.“
„Tak to zatím vypadá nadějně.“
„Ale napsala jenom dobře.“
„A co jsi jí psal?“
„Jestli jí nevadí, že přijdu později.“
Chvíli jsem mlčela.
„A co měla napsat? Diplomovou práci na téma pozdního příchodu?“
„No, ale co když si ji nezasloužím? Proč mě nemá ráda? Myslíš, že jsem udělal něco špatně?“
Podívala jsem se na ohořelou chňapku.
Chňapka mlčela… Záviděla jsem jí…
Následujících šedesát sedm minut jsem vysvětlovala, že slovo „dobře“ může skutečně znamenat dobře. Že ne každá žena píše zprávy s cílem vytvořit psychologický test. A že pokud chce vědět, co si dotyčná myslí, může se jí také normálně zeptat.
Překvapivě revoluční myšlenka.
Na konci rozhovoru mi kolega poděkoval.
„Ty vždycky víš, co říct. Fakt nevím, co bych bez tebe dělal.“
Já ano. Pravděpodobně by se zeptal jí.
Multifunkční zařízení s korunkou
Když jsem konečně položila telefon, uvědomila jsem si jednu zásadní věc.
Jsem multifunkční zařízení.
Ráno domácí údržbář, dopoledne instalatér, odpoledne hasič a večer krizový manažer s rozšířenou specializací na citové katastrofy.
A to všechno bez služebního vozidla a možnosti uplatnit nárok na příplatek za práci ve ztíženém prostředí.
Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že jednou budu mít větší radost z kvalitní sady nářadí než z romantického dopisu, pravděpodobně bych se mu vysmála.
Dnes už vím, že kvalitní sada nářadí je velmi praktický dar. Na rozdíl od některých mužů má jasně definované funkce, neztrácí se bez vysvětlení a při správném použití skutečně řeší problémy.
A když ji vrátíte na místo, většinou tam zůstane.
Což je vlastnost, kterou bych ocenila i u některých lidí.
Přesto bych občas ráda dostala květiny jen tak. Bez narozenin, výročí a podezření, že se někdo pokouší omluvit za něco, co jsem zatím nestihla zjistit.
A úplně nejvíc bych ocenila větu: „Dneska nemusíš nic řešit. Postarám se o to.“
Pravděpodobně bych se nejprve vyděsila, potom si ověřila totožnost dotyčného a nakonec se zeptala, jestli nepotřebuje půjčit peníze. Protože na takovou míru romantiky nejsem zvyklá.
… a stejně jsem princezna!
Rozhodla jsem se, že se svého snu nevzdám. Moje korunka možná sedí trochu nakřivo, občas mám ruce od práce a místo kouzelné hůlky šroubovák, ale to přece není důvod vzdát se romantiky.
Jednou určitě přijde den, kdy se nic nerozbije, nikdo nebude potřebovat okamžitou pomoc a já si skutečně sednu s knihou a horkou kávou.
Možná dokonce dostanu květiny. A pokud ne, koupím si je sama.
Protože čekat na prince s růžemi je sice romantické, ale čekat na instalatéra s funkčním těsněním je podstatně naléhavější.
A tak jsem si večer nalila sklenku vína, zapálila svíčku v bezpečné vzdálenosti od veškerého textilu a slavnostně prohlásila, že pro dnešek končím. Žádné opravy. Žádné telefonáty. Žádné cizí životní krize. Jen já, klid a zasloužená romantika.
Pustila jsem si hudbu, pohodlně se usadila a začala přemýšlet, jestli by se přece jen nenašel nějaký muž, který by mě občas dokázal rozmazlovat.
Vtom mi přišla SMSka.
„Prosím tě, nevíš, kde jsem nechal klíče?“
Podívala jsem se na telefon.
Pak na svoji kabelku.
Samozřejmě…
Protože proč by žena, která během jediného dne zvládla drobné domácí opravy, instalatérství, požární zásah a citovou poradnu, měla být schopná zvládnout ještě takovou maličkost, jako je včerejší vlastní odchod z práce domů?
A tak tu teď stojím. V jedné ruce držím kabelku, ve druhé telefon, na hlavě mám pomyslnou korunku a moje romantická duše právě požádala o dlouhodobé neplacené volno.
A jestli si myslíte, že tím můj den skončil, pak mě zjevně ještě dostatečně neznáte.