Proč je lepší, když moje myšlenky skončí na papíře, než když dostanou povolení vycházet mezi lidi.
Asi před týdnem mi jeden blízký kamarád řekl: „Ty hodně píšeš.“
Tři slova. Pronesená tónem, jako bych se právě přiznala k organizovanému zločinu nebo minimálně k nelegálnímu chovu exotických zvířat. Nevím, jestli to myslel jako konstatování, překvapení, nebo jemně zabalenou výčitku. Ale znělo to tak, jako bych se měla nad svým počínáním vážně zamyslet.
Tak jsem se zamyslela. A protože hodně píšu, rozhodla jsem se o tom napsat článek.
Promiň, můj drahý. Vím, že tím svou situaci nijak nevylepšuji.
Vítej v mé hlavě. Vstup na vlastní nebezpečí.
Ano. Hodně píšu. Píšu o lidech, vztazích, životě, lásce, přátelství, zklamáních, radostech i o věcech, které by normální člověk pravděpodobně přešel mávnutím ruky.
Já je nepřejdu. Já je rozeberu, otočím, prohlédnu ze všech stran, položím si sedmnáct otázek, vymyslím tři možné scénáře, dva alternativní konce a nakonec o tom napíšu.
Proč? Protože psaní je moje forma terapie. A také proto, že kdybys měl v hlavě to, co já, pravděpodobně bys začal psát taky. Nebo bys požádal o okamžitou evakuaci.
Představ si cirkus. Ale ne takový ten hezký, kde děti jedí cukrovou vatu a klauni předvádějí naučené kousky. Můj vnitřní cirkus nemá ředitele, nemá provozní řád a rozhodně neprošel bezpečnostní kontrolou.
V jedné manéži tučňáci žonglují s porcelánovými talíři. Ve druhé se žralok pokouší předvádět ohnivou show, přestože nikdo netuší, jak se tam dostal, kdo mu dal zapalovač a proč má vůbec ambice vystupovat.
V zadní části sedí slon, který si pamatuje každou větu, kterou mi kdo řekl od roku 2002, a pravidelně vytahuje do mých myšlenek ty nejméně vhodné. Opice mezitím přehazují moje priority z jedné hromady na druhou a papoušek nepřetržitě opakuje:
„A co když to myslel jinak?“
„A co když ne?“
„A co když jsi něco přehlédla?“
A někde úplně vzadu stojí moje poslední dvě funkční mozkové buňky a snaží se zjistit, kdo to celé financuje.
A ty se divíš, že píšu? Já se divím, že ještě nemám na čele ceduli s nápisem „CHAOS ZARUČEN“.
Někteří lidé meditují. Já NE!!!
Obdivuji lidi, kteří dokážou vypnout hlavu. Sednou si, zavřou oči, zhluboka se nadechnou a nechají myšlenky volně odplout.
Zkoušela jsem to. Zavřela jsem oči, nadechla se a moje hlava okamžitě zahájila mimořádnou poradu.
„Nezapomněla jsi na něco v práci?“
„Co budeš dělat zítra?“
„Proč ti ten člověk vlastně napsal?“
„A proč pak nenapsal?“
„Mimochodem, pamatuješ si, co jsi řekla před jedenácti lety? To bylo opravdu trapné.“
Po třech minutách meditace jsem byla psychicky vyčerpanější než po celodenní poradě.
Takže píšu. Otevřu notebook, vezmu všechny ty neposedné myšlenky a začnu je postupně přesouvat z hlavy na obrazovku. Některé odejdou dobrovolně, jiné se brání a některé se vrátí ještě třikrát, protože si vzpomněly, že zapomněly něco důležitého.
Ale nakonec nastane ticho. Tedy relativní ticho. Tučňáci přestanou žonglovat, žralok odloží zapalovač a slon si jde na chvíli lehnout.
To je můj osobní wellness. Bez masáže, bez aromaterapie a bez nutnosti platit někomu za to, aby mi řekl, že bych měla méně přemýšlet.
Děkuji. To už mi říkalo tolik lidí.
Zatím nikdo nepřiložil návod.
A proč o tom všem píšu veřejně?
To je vlastně docela dobrá otázka. Mohla bych si přece vést deník, psát si myšlenky do šuplíku a nechat je tam, dokud je jednoho dne nenajde někdo, kdo bude velmi překvapen, jaké množství nesourodých úvah dokáže vyprodukovat jedna zdánlivě příčetná žena.
Jenže já mám ráda příběhy. A ještě raději mám okamžiky, kdy někdo přečte moje řádky a řekne: „Přesně tohle znám.“ Nebo: „Taky jsem si myslel, že jsem jediný, kdo takhle přemýšlí.“
Protože někdy stačí zjistit, že v tom našem malém vnitřním chaosu nejsme sami. Že i jiní lidé občas vedou rozhovory sami se sebou, analyzují naprosto obyčejné zprávy a ve dvě ráno přemýšlejí nad otázkami, na které by za denního světla pravděpodobně ani nepřišli.
A pokud se při tom ještě zasmějí, tím lépe.
Já si vyčistím hlavu. Oni zjistí, že existuje někdo s ještě větším cirkusem v hlavě.
Oboustranně výhodná spolupráce.
Psaní má ovšem i své vedlejší účinky
Především začneš vidět náměty úplně všude. Někdo pronese zajímavou větu a ty už v duchu píšeš úvod článku. Pokazí se ti spotřebič a místo přiměřeného rozčilení začneš přemýšlet, jak tu katastrofu popsat tak, aby se u ní někdo zasmál.
Někdo ti pošle zprávu „Ahoj, jak se máš?“ a ty máš materiál na psychologickou studii o délce několika stran.
Což je mimochodem velmi nebezpečné. Protože lidé ve tvém okolí postupně zjistí, že jakákoli jejich věta může být inspirací. A začnou být opatrní. Někteří až podezřele.
Kamarádi, uklidním vás...
Nepíšu o všem. Některé věci si nechávám pro sebe. A některé si nechávám na druhý díl.
To byl vtip.
Pravděpodobně...
Možná…
Takže, milý kamaráde…
Ano, hodně píšu. A možná budu psát ještě víc.
Víš, ono se totiž docela snadno řekne, že někdo moc píše, moc přemýšlí nebo všechno příliš prožívá. Mnohem těžší je pochopit, co všechno se za tím skrývá.
Ne každý, kdo se směje, má zrovna důvod k radosti, což znáš i ty velmi dobře. Ne každý, kdo dokáže ostatním poradit, má vyřešený vlastní život. A ne každý, kdo napíše vtipný článek, měl také vtipný den.
Já například dokážu během jediného dne vyslechnout několik cizích problémů, vyřešit záležitosti, které původně vůbec nebyly moje, uklidnit někoho, kdo má pocit, že se mu hroutí svět, a někdy se u toho ještě usmívat.
A pak přijdu domů. Zavřu dveře a najednou už nemusím být ta rozumná, schopná a vždycky připravená žena, která má na všechno odpověď.
Můžu být prostě jen já. Se svými otázkami, vzpomínkami, pochybnostmi, radostmi i věcmi, které občas bolí víc, než jsem ochotná přiznat.
A právě tehdy píšu.
Ne proto, abych někomu něco dokazovala. Ne proto, abych si stěžovala na život. A už vůbec ne proto, abych získala pozornost.
Píšu, protože některé věci se mnohem snadněji svěřují papíru nebo klávesnici než lidem.
Papír ani klávesnice totiž neskáčou do řeči. Neříkají mi, že moc přemýšlím. Nesnaží se mě přesvědčit, že bych měla být nad věcí. A hlavně mi po třech větách neoznámí, že mají taky problém a potřebují poradit.
Což je, uznej, poměrně zásadní výhoda.
Někdy ze mě vypadne něco veselého, jindy melancholického. A občas napíšu něco, co jsem možná potřebovala říct konkrétnímu člověku, ale nikdy jsem k tomu nenašla správnou chvíli.
Možná to jednou přečte. Možná ne. A možná vůbec nepozná, že se v těch řádcích někde schovává.
Ale to vlastně není důležité. Důležité je, že to už nemusím všechno nosit v hlavě. A jestli si někdo při čtení mého článku uvědomí, že se cítí podobně, nebo se alespoň na chvíli zasměje, pak to celé dává ještě větší smysl.
Možná tedy nepíšu tolik proto, že mám příliš mnoho co říct. Možná píšu proto, že je toho příliš mnoho, o čem mlčím.
A teď zpátky k tobě, můj drahý...
Tvoje tři slova mě skutečně přiměla k zamyšlení. Dokonce jsem si položila otázku, jestli bych neměla trochu ubrat. Pak jsem si ale představila, co by se stalo, kdybych všechny ty myšlenky přestala vypouštět ven.
Tučňáci by okamžitě vyhlásili stávkovou pohotovost, slon by svolal mimořádnou schůzi kvůli nevyřešeným záležitostem z roku 2004, papoušek by začal analyzovat naše poslední rozhovory a žralok by konečně dostal povolení k ohnivé show i s láhví lihu.
A já?
Já bych pravděpodobně začala telefonovat. Hodně telefonovat. Všem. Včetně tebe.
A věř mi, že moje schopnost rozebrat jednu nevinnou větu ze sedmnácti různých úhlů pohledu je něco, co opravdu nechceš zažít v přímém přenosu. Protože zatímco napsaný článek můžeš kdykoli zavřít, telefonát se mnou má jednu drobnou nevýhodu.
Já totiž dokážu během pěti minut položit otázku, na kterou sama hledám odpověď už patnáct let. A pak očekávám, že mi s tím okamžitě pomůžeš.
Takže jsem se rozhodla, že budu psát dál...
O lidech, kteří mě rozesmáli. O těch, kteří mě něco naučili. O chvílích, které bych si nejraději schovala do kapsy, i o těch, které bych s radostí reklamovala. A někdy také o lidech, kteří mi chybí, přestože to možná vůbec netuší.
Protože psaní je moje terapie, moje radost, můj způsob, jak se vyrovnat s životem, a občas také jediná příležitost, kdy mám při rozhovoru sama se sebou poslední slovo.
Což je mimochodem docela vzácný úkaz.
Takže ano, můj drahý, máš pravdu :)
A víš, co je na tom všem nejkrásnější? Že jsi mi vlastně položil otázku, aniž bys ji vyslovil. Možná tě ani nenapadlo, kolik se toho za obyčejným „Ty hodně píšeš“ může skrývat.
A přitom stačila tři slova.
TŘI !!!
A já z nich vytvořila celý článek. Představ si, co by se stalo, kdybys mi někdy řekl něco skutečně komplikovaného.
To už bychom pravděpodobně společně vydávali trilogii.
A protože tě mám ráda, rozhodla jsem se, že ti dám jednu přátelskou radu. Příště, až budeš mít pocit, že píšu příliš mnoho, zkus se mě zeptat proč.
Možná se dozvíš něco, co bych ti jinak nikdy neřekla. A možná také zjistíš, že některé moje články jsou vlastně dopisy, které nikdy nedostaly adresáta.
Ale hlavně si dobře rozmysli, jestli opravdu chceš, abych psát přestala.
Protože dokud píšu, je můj vnitřní cirkus relativně bezpečně uzavřený. Tučňáci žonglují, slon vzpomíná a žralok má zákaz manipulace s otevřeným ohněm.
Jakmile ale přestanu, hrozí, že se všechny ty myšlenky vydají mezi lidi. A já začnu mluvit. Nahlas. Dlouho. A pravděpodobně bez přestávky.
Takže, můj milý, pořád si myslíš, že píšu moc?
Protože jestli ano, můžeme to probrat osobně. Udělám kávu... tobě pravděpodobně čaj :) Připravím něco dobrého a všechno ti to vysvětlím.
Jen mi prosím dej vědět alespoň tři dny předem.
Tučňáci totiž potřebují připravit prezentaci, slon si musí seřadit vzpomínky chronologicky a žralok už se přihlásil o závěrečné slovo.
A já?
Já si mezitím napíšu pár poznámek. Abych náhodou na něco nezapomněla.