Ach ta minulost…

Říká se, že minulost bychom měli nechat za sebou. Neohlížet se, žít přítomností a soustředit se na budoucnost. Zní to krásně, moudře a velmi dospěle. Jenže já si občas říkám, proč bych se nemohla ohlédnout? Vždyť tam mám tolik materiálu, že bych z něj mohla napsat několik knih, natočit komedii, romantické drama a v některých případech možná i dokumentární seriál s názvem „Jak tohle mohl někdo přežít bez odborného dohledu?“

Samozřejmě, že minulost není vždycky veselá. Každý v ní máme okamžiky, které bychom nejraději vymazali, lidi, které bychom raději nepotkali, a rozhodnutí, u kterých bychom dnes požadovali alespoň tři nezávislé posudky. Jsou vzpomínky, které bolí i po letech. Ale o těch dnes psát nechci. Dnes si raději otevřu tu část minulosti, která přináší úsměv. Protože život nám sice občas pořádně naložil, ale uznejte sami, že jsme mu k tomu někdy poskytli opravdu kvalitní materiál.

A tak si občas vzpomenu na dobu, kdy jsme byli mladší, odvážnější a především naprosto přesvědčení, že víme, co děláme.

Nevěděli jsme. Ale to nám rozhodně nebránilo v tom, abychom to dělali s maximálním nasazením.

V mládí má totiž člověk jednu fascinující vlastnost. Dokáže se rozhodnout během tří vteřin a následky řešit dalších deset let. Stačil jeden nápad, jeden pohled, jedno pozvání nebo věta „Neboj, to bude dobrý!“ a dobrodružství bylo na světě. A jestli něco spolehlivě předznamenávalo katastrofu, byla to právě tahle věta.

Zvláštní je, že tehdy jsme se nebáli téměř ničeho. Dokázali jsme cestovat do neznáma, zamilovat se do člověka, se kterým jsme sotva uměli pořádně komunikovat, věřit slibům, které by dnes neprošly ani základní kontrolou zdravého rozumu, a považovat každou komplikaci za součást velkého životního dobrodružství.

Dnes? Dnes si třikrát přečteme recenze hotelu, zkontrolujeme počasí, cestovní pojištění, dostupnost internetu a ještě si pro jistotu zjistíme, kde je nejbližší lékárna. A přesto se občas vracíme právě k těm okamžikům, kdy jsme neměli naplánované vůbec nic.

Vzpomínáte na své první velké lásky? Na ty, kvůli kterým jsme byli schopni čekat celé hodiny na telefonát, dopis nebo alespoň nějaké znamení, že druhý člověk stále existuje a nezapomněl na nás? Dnes máme mobilní telefony, internet, videohovory a možnost být v kontaktu prakticky nepřetržitě. A stejně dokážeme strávit půl hodiny přemýšlením, co znamená jedna obyčejná zpráva.

Tehdy jsme čekali, až někdo napíše dopis. Opravdový, ručně psaný dopis. Dnes čekáme, až někdo napíše na WhatsApp, Messengeru, Instagramu a podobně.

Technologie pokročila. Lidská schopnost zbytečně si komplikovat život zůstala naprosto nedotčená.

A co teprve naše tehdejší představy o budoucnosti! V osmnácti jsme přesně věděli, kde budeme ve třiceti. Jakou budeme mít práci, s kým budeme žít, kolik budeme mít dětí a jak dokonale bude náš život fungovat. Všechno bylo jasné. Přehledné. Logické...

Pak přišel skutečný život, podíval se na naše plány a pravděpodobně se začal smát tak hlasitě, že spadl ze židle. Protože život má taky jednu úžasnou vlastnost. Nikdy se příliš nezajímá o scénář, který jsme mu připravili.

A tak jsme měnili školy, zaměstnání, bydliště, názory, sny a někdy i lidi, o kterých jsme byli přesvědčení, že s námi zůstanou navždy. Některé cesty skončily úplně jinde, než jsme plánovali. Jiné nás zavedly na místa, o jejichž existenci jsme tehdy neměli ani tušení. A přesto jsme pokračovali. Občas důstojně. Občas po hlavě. A někdy způsobem, který by dnes naše rozumnější já rozhodně neschválilo.

Nejzábavnější jsou ovšem vzpomínky na naše vlastní výroky.

„Tohle bych nikdy neudělala.“ Udělala...

„Já se do takového člověka nikdy nezamiluju.“ Zamilovala...

„Tohle je naposledy!“ Samozřejmě nebylo...

A moje oblíbené: „Já už jsem dost stará na to, abych věděla, co dělám.“

Tuhle větu bych dnes doporučila používat pouze v přítomnosti svědků, kteří mají dobrý smysl pro humor.

Čím víc let totiž člověk nasbírá, tím jasněji chápe, že věk a rozum nejsou vždycky dokonale spolupracující dvojice. Někdy rozum sedí v první řadě, trpělivě vysvětluje všechna rizika a srdce mezitím zadním vchodem odchází za dalším dobrodružstvím. A když se rozum zeptá, kam jde, srdce odpoví: „Neboj, mám to pod kontrolou.“

Což je další věta, po které by se měly automaticky spustit bezpečnostní alarmy.

Jenže právě tyhle chvíle dnes tvoří naše nejzajímavější vzpomínky. Ne ty dokonale naplánované dny, kdy všechno proběhlo přesně podle očekávání. Ale okamžiky, kdy jsme se ztratili, spletli si cestu, někomu špatně rozuměli, udělali ze sebe naprosté blázny nebo se smáli tak moc, že jsme nemohli popadnout dech.

Vzpomínky na přátele, se kterými jsme dokázali vymyslet takové nesmysly, že by se dnes jejich realizace pravděpodobně neobešla bez bezpečnostního technika a písemného souhlasu všech zúčastněných. Na cesty, při kterých jsme zjistili, že „za pět minut“ je v některých částech světa spíš filozofický pojem než časový údaj. Na rozhovory, které měly trvat chvilku a skončily nad ránem. Na lidi, kteří nám vstoupili do života úplnou náhodou a zanechali v něm mnohem větší stopu než ti, se kterými jsme počítali navždy.

A také na naše někdejší já. Na tu mladší, trochu naivnější, někdy neuvěřitelně tvrdohlavou verzi člověka, kterým jsme dnes.

Přiznávám, že kdybych ji dnes potkala, pravděpodobně bych si s ní potřebovala vážně promluvit. Posadila bych ji naproti sobě, objednala kávu a začala: „Tak poslouchej, holka. Mám pro tebe pár důležitých rad.“

A ona? Ta by se na mě podívala, usmála se, dopila kávu a stejně si udělala všechno po svém. Protože přesně taková byla. A možná právě proto jsem dnes taková, jaká jsem.

Někdy bych se strašně ráda vrátila v čase. Ne proto, abych něco změnila, ale abych se mohla na chvíli posadit vedle svého mladšího já a pozorovat ho. Myslím, že bych se výborně bavila. Tedy do chvíle, než by mě napadlo, že tohle všechno jsem skutečně já.

Občas bych si asi zakrývala oči a šeptala: „Ne, prosím tě, tohle nedělej!“ Jenže o pár minut později bych se smála tak, že bych nemohla dýchat.

A pak by přišly okamžiky, kdy bych se na tu mladou holku dívala s obrovskou něhou. Na její odvahu, naivitu, tvrdohlavost, sny a přesvědčení, že když něco opravdu chce, celý svět se tomu nakonec nějak přizpůsobí.

Možná bych jí chtěla poradit tisíc věcí. Ale nejspíš bych jí nakonec neřekla vůbec nic.

Protože kdyby mě tehdy poslechla, možná by se vyhnula několika pořádným průšvihům. Jenže možná by také nikdy nezažila některé z nejkrásnějších okamžiků svého života. A tak bych ji jen nechala jít. S úsměvem, trochou obav a vědomím, že ji čeká pořádná jízda.

A kdyby se mě zeptala, jestli všechno dobře dopadne, asi bych odpověděla: „Holka, nebude to vždycky jednoduché. Občas budeš mít pocit, že ses zbláznila. Někdy se budeš smát, někdy brečet a párkrát budeš přemýšlet, jestli se dá vlastní život reklamovat. Ale jedno ti můžu slíbit… Jednou z toho všeho budeš mít tolik historek, že ti je nikdo nebude věřit.“

Někdy slýcháme, že kdybychom měli dnešní zkušenosti, udělali bychom spoustu věcí jinak. Určitě ano. Některým lidem bychom se vyhnuli, některé nabídky odmítli, některá rozhodnutí odložili a některá slova nikdy nevyslovili.

Ale napadlo vás někdy, o kolik krásných vzpomínek bychom tím přišli? Kolik dobrodružství by se nikdy nestalo, kdybychom byli vždycky rozumní? Kolik přátelství by nevzniklo, kdybychom se báli oslovit cizího člověka? Kolik příběhů bychom dnes neměli, kdybychom pokaždé poslechli ten opatrný hlas v hlavě?

Možná bychom měli klidnější život. Možná méně trapasů. Možná i podstatně méně fotografií, u kterých dnes nechápeme, proč jsme si mysleli, že nám ten účes nebo oblečení sluší.

Ale byl by ten život stejně náš?

Minulost totiž není jen seznam našich chyb. Je to také sbírka okamžiků, které už nikdy nezažijeme úplně stejně. Smíchu, který se nedá zopakovat. Míst, která se změnila. Lidí, kteří zestárli spolu s námi, i těch, jejichž cesty se s našimi dávno rozešly.

A možná právě proto se k ní občas rádi vracíme. Ne proto, že bychom chtěli žít znovu to, co už skončilo. Ale protože je příjemné připomenout si, kolik života se vešlo do všech těch let.

Dnes už možná víme, že ne každé dobrodružství stojí za následky, ne každá láska za probdělé noci a ne každý nápad za realizaci. Naučili jsme se být opatrnější, rozumnější a někdy také trochu méně spontánní. Ale doufám, že jsme se nenaučili být nudní.

Protože jestli si z minulosti chci něco ponechat, není to naivita ani schopnost dělat hlouposti s naprostým přesvědčením, že jde o geniální rozhodnutí.

Je to chuť žít…

Smát se. Objevovat. Zkoušet nové věci. Občas udělat něco neplánovaného a mít zase příběh, nad kterým jednou zakroutíme hlavou.

A tak když se dnes ohlédnu, nechci počítat, kolikrát jsem udělala chybu. Raději si připomenu, kolikrát jsem se smála, kolik zajímavých lidí jsem potkala, kolik míst jsem poznala a kolikrát mě život překvapil. Protože některé vzpomínky už sice trochu vybledly, ale jejich kouzlo zůstalo.

A ty ostatní? Ty dnes nechám spát. Ne proto, že bych na ně zapomněla. Ani proto, že bych se bála je znovu otevřít. Jen jsem dnes dostala chuť vzpomínat s úsměvem. A myslím, že na to mám plné právo.

Minulost totiž nezměníme. Ale můžeme si vybrat, kterou její kapitolu si dnes otevřeme.

A já si dnes vybírám tu veselou. Tu plnou smíchu, bláznivých nápadů, dobrodružství a rozhodnutí, která sice nebyla vždycky nejchytřejší, ale rozhodně stála za vyprávění.

A až někdy přijde den, kdy moje nálada bude temná jako bouřkové mraky, možná otevřu tu samou knihu na úplně jiné stránce. Podívám se na svou minulost z jiného úhlu. Na chvíle, které nebolely jen tehdy, ale jejichž ozvěna se občas vrací i po letech. Na lidi, kteří v mém životě zanechali stopy, přestože už v něm dávno nejsou. Na rozhodnutí, která mě něco stála, a na příběhy, u kterých se člověk nesměje, ale spíš tiše přemýšlí.

Možná zjistím, že i tyhle kapitoly stojí za vyprávění. Jen potřebují jinou náladu, jiná slova a možná také trochu víc odvahy.

Ale dnes ne.

Dnes nechávám bouřkové mraky za oknem, otevírám tu nejveselejší kapitolu a s úsměvem vzpomínám na všechny ty okamžiky, kdy jsem měla víc odvahy než rozumu.

A jestli bych něco ze své minulosti změnila?

Samozřejmě!!!

Ale nejdřív bych potřebovala vědět, jestli by mi po těch změnách zůstaly všechny ty krásné vzpomínky.

Protože jestli ne…

Tak na to kašlu. Některé hlouposti byly totiž až příliš krásné na to, abych je neudělala.